Možná jste to měli stejně...

Když je člověku nějakých 10 let, jsou pro něj všichni, kterým je víc jak 12, staří a v podstatě nepoužitelní k čemukoliv, s výjimkou rodičů, kteří mají to privilegium, že je ještě sem tam vezmeme do hry, pokud to ovšem nebudou kazit. Je zvláštní, jak se ta hranice postupem času mění a ta naše kritéria použitelnosti, jakkoliv se zdála nesmlouvavá a nedotknutelná, se pomalu smývají, až z nich nakonec nezbyde vůbec nic a člověk se ocitne na té druhé straně. A pak mu nezbývá něž pokorně čekat, jestli ho jeho vlastní děti vezmou na milost a k něčemu přizvou. Mám dodnes v živé paměti, jak jsem jednou tak šel naší ulicí, tuším to bylo někdy v deváté třídě, a proti mě šli dva menší kluci s taškami na zádech, odhadem tak 4 - 5 třída. Starší být určitě nemohli, protože nikdo na druhém stupni by si již tašku na záda za žádnou cenu nevzal, společensky akceptovatelná byla pouze tzv. "botaska", s popruhem přes jedno rameno, která bývala tak težká, že ji každý vláčel doslova v předklonu, aby ho nepřevážila. Ale zpět k té příhodě. Ty dva jsem znal od vidění, naše škola byla malá, sotva jedna třída v ročníku, a tak se znali skoro všichni se všemi. V očekávání možného konfliktu jsem nasadil podmračený výraz, aby jako viděli, že jsem proti nim už "někdo" a vynechali nějaké hloupé poznámky, nebo gesta. Byl jsem připraven varovně zavrčet a pro větší důraz mojí důležitosti jsem vyndal ruce z kapes, kdyby je náhodou něco nepatřičného napadlo, znám tyhle drzé spratky, kteří...

"Dobrý den." 

Oba kluci o mě sotva zavadí pohledem a kráčí dál v družném hovoru.

"Na... naz...".

Sotva jsem se stihl nadechnout k pozdravu a už bylo po všem. Šel jsem dál napůl v mrákotách a zuřivě přemýšlel, co to jako mělo být. Nějaká provokace? Hloupý žert na můj účet? Ohledl jsem se za nimi, ale nic tomu nenasvědčovalo, nestáli tam a neřehtali se na celé kolo, šli si klidně dál po svých záležitostech a nechali mě tam s mými úvahami. Po pár minutách jsem dorazil na konečnou autobusu a tam již stála ta naše malá partička několika vrstevníků. Vypověděl jsem jim, co se mi právě přihodilo a mohli se s míchy potrhat, navlas stejnou zkušenost už měli také. Když se konečně uklidnili, zvážněli a s podmračeným výrazem jsme společně usoudili, že už jsme asi fakt staří. Je nám totiž již 14.

Od té události uběhlo 50 let, a i když si tak vůbec nepřipadám, právě se ze mě stal důchodce. Přemýšlím, co se to vlastně v mém životě aktuálně změnilo, a zda k lepšímu, nebo spíš k horšímu. Jedno ale vím už teď, až do včerejška jsem byl nedílnou součástí té hlavní společenské vrstvy a na seniory jsem nahlížel jako na někoho, kdo to již má za sebou, chodí si pro důchod, krmí racky, občas pohlídá vnoučata a v tramvaji ho pouští sednout. Opravdu nic mě na jejich způsobu života nepřitahovalo, připadalo mi to tak hrozně moc daleko, že jsem odmítal o tom vůbec jen přemýšlet. A teď jsem tady, jsem jedním z nich, jsem senior a jiné už to nebude, toto je konečná fáze. Brrr. Dnes ráno jsem se koukal do zrcadla a nic zvláštního jsem tam neviděl. Žádné změny proti včerejšku jsem nezaznamenal, poslední vlas jsem spatřil na své hlavě někdy těsně po revoluci (pochopitelně té naší, sametové, nikoliv říjnové !!!) a záda mě také bolí úplně stejně, jako včera, předevčírem, minulý měsíc a předloni. A pak jsem pochopil. Je to stav mysli, nikoliv těla, to mozek se rozhodl, že jsem starý a snaží se mi to vnutit. Ale to má tedy smůlu, o tom, jak se cítím, rozhoduji stále ještě já a já říkám, že se nic zvláštního neděje, jedeme dál. A jestli mě někdo bude chtít zítra v metru pustit sednout, tak si něco vyslechne. Mládež jedna drzá, nevychovaná, to já v jejich letech...

Panenanebi, co to melu za kraviny? 

Podzim života se prostě dostavil a jsem definitivně DŮCHODCE.

Slovo ASOCIACE má mnoho významů. Namátkou např. v oborech chemie, ekonomie, filozofie, ekonomie atd. Ničemu z toho kloudně nerozumím, mě se týká výhradně význam v oboru psychologie, kde je definována jako "představa na základě předchozí zkušenosti". V mém případě je to zkušenost, resp. vzpomínka, vjemová, konkrétně sluchová, a ještě konkrétněji - píseň. Možná to také znáte - v rádiu, televizi, příp. kdekoliv jinde, se ozve známá melodie, stačí pár prvních taktů, a člověku okamžitě naskočí nějaká konkrétní vzpomínka, zasutá do té doby bezpečně v nějakých skrytých částech paměti.  S prvopočátkem mého hudebního teleportování do minulosti jsou spojeny písničky Suchého a Šlitra, které zněly v 60. letech z rádia od rána do večera. Dnes už je to spíše rarita, přesto se občas ještě dají zaslechnout ta nezapomenutelná slova...

"Koupil jsem si v kiosku prvotřídní rákosku, 

a mě, můj ty Bože, těší to že,

neví ta Babeta, že bude bita..."

V naší malé kuchyni, plné modravého dýmu z tátových doutníků, který po vstupu okamžitě vniká do nosu a do očí a nutí ke kašlání a slzení, hrálo rádio od rána do večera. Samostatnou kapitolou jsou vánoční koledy, tedy ty tradiční, česky zpívané. Tradičně to přichází v předvánočním čase, kdy se linou prakticky všude. V tu ránu je mi 9 let a jsou Vánoce. Venku mrzne, všude je po kolena sněhu, právě jsem se vrátil domů ze sáňkování, promrzlý až na kost, a máma mě svlékla do trenek a na chvíli postavila ke kamnům, abych si trochu zahřál prokřehlý zadek. V bytě voní pomeranče a perník, na verandě stojí ještě svázaný stromeček, který budeme zítra společně zdobit a z naší černobílé televize hrají koledy. Máme rok 1970, tam někde venku probíhá budování reálného socialismu, ale o tom nic nevím, u nás doma je svátečně, krásně, bezpečno, milo a příjemno. A přesně tuhle náladu ve mě ty vánoční melodie vzbuzují, opakovaně, každý rok a čím dál silněji. Do dalšího období, tentokrát sladké puberty, mě spolehlivě katapultují písně Petry Černocké, např. Hádej mámo, Mississipi a další hity z poloviny 70. let. Jsme nělde na zájezdu s naším fotbalovým klubem, večer sedíme v jídelně penzionu, kde jsme ubytovaní, a společně se nudíme. Pak někdo objeví v rohu jukebox, tedy hrací (nikoliv "herní") automat, který je schopen, za minci, najít a zahrát vybranou písničku ze seznamu. Dáváme dohromady drobné a za chvilku už se třesou okna naším sborovým řevem (zpěvem bych to tedy nenazval...). 

"Hádej mámo kdo to byl,

hádej, kdo mě dneska políbil..."

Trenéři se potichu kamsi vytratili, zbylí hosté odešli, a nám zůstal celý penzion. Je rok 1976, právě jsem ukončil základku, o životě nevím nic, o budoucnosti jakbysmet, ale je mi úžasně. To dokáže jen 15 letý mladík. Období dospívání má jako hlavní téma Olympiky a toto vrcholné období jejich popularity asi nejlépe vystihuje skladba Okno mé lásky. Vidím natřískanou Lucernu, lidé stojí na židlích a sál se třese v základech při sborovém zpěvu...

"Ty, já, jsme, my, my a náš je svět..."

Bylo rok 1979 a pro čerstvého dospěláka ten nejkrásnější čas, i přes všechen ten společenský a politický marast všude kolem. Náš byl svět...

Písně Hany Zagorové na albu Střípky mě přenáší do kasáren, kde máme tuto desku na našem "baru" a hrajeme jí večer, co večer, nemaje jinou zábavu, tedy kromě návštěvy místní restaurace, jednou za 14 dní o vycházce. Nejvíce mi v hlavě utkvěla úvodní skladba s názvem Usnul nám spí, při které jeden z kolegů, vojáků, pokaždé roní slzy do své limonády, protože má doma malé dítě. My to nechápeme a máme z něj legraci. Je léto 1982 a máme to "za pár", z těch písniček na mě dýchá touha po civilu a po svobodě, která je už tak blízko. Tóny kytar Honzy a Franty Nedvědů mě posadí kamsi k ohni do brdských lesů, kolem je tma, ale velký oheň uprostřed osvěcuje velké množství postav kolem, choulících se do dek a celt. Je to náhodně sešlé společenství lidí, různého věku a zaměření, kteří hledají v lese všichni to samé - únik před každodenní neutěšenou realitou. Moc se nemluví, zato se hodně zpívá...

"Jak to v žití chodívá,

láska k lidem přichází..."

Při těchto písních ve mě převažuje pocit pohody a radosti ze setkání s lidmi na stejné notě, v roce 1986 do sametové revoluce zbývají ještě 3 dlouhé roky nejistoty. Když se z rádia ozve Turbo a jeho největší hit "Chtěl jsem mít", jsem zpátky v našem malém bytě, hned ze dveřmi stojí postýlka a po bytě "pobíhá" náš prvorozený syn, který právě objevil kouzlo chůze po dvou... Rok 1988 je plný pohody a rodinného štěstí, chystáme se postavit si dům a ještě nemáme představu, co to obnáší. Ale je nám prima, protože jsme rodina a můžeme být spolu. Každý to štěstí nemá. Deska Johny Denvera, z roku 1979, se stejnojmenným názvem je celá jedna obrovská vzpomínka a to hned na dvě krásná období. V tom prvním, v roce 1982, kdy jsem dostal desku jako dárek od mého bratra, to bylo moje první setkání s americkou country, a pak v tom druhém, když se přesně 10 let poté, v roce 1992, konečně stěhujeme do našeho nového domu a, přes všechny počáteční potíže, trávíme večery u jeho písní, což nám ostatně vydrželo až do současnosti...

"So kiss me and smile for me,

tell me that you´ll wait for me,

hold me like you´ll never let me go..."

Osobně neznám moc tak povedených melodií a její první tóny fungují na mé hudební asociace naprosto spolehlivě. Dýchá na mě z toho domácí pohoda. Je zvláštní, a asi i příznačné, že další období, jakkoliv zajímavá a úspěšná, již žádný svůj hudební symbol v mém případě nemají. Důvodů bude asi víc, ale osobně přikládám největší vinu internetu, který nás všechny doslova zahltil vjemy a informacemi v takovém množství, že se nevzájem překrývají a také potlačují. Lidský mozek není připraven tolik toho současně pojmout a brání se přetížení tím, že staré nahrazuje novým. A tak moje hudební asociace stále nejvíce míří do časů dávno minulých, což je na druhou stranu velice příjemné a osvěžující, zvláště v kontextu současného dění všude kolem. Je dobré se na chvilku ponořit do vzpomínek a zregenerovat unavenou mysl a tak to občas, i kdzž poslední dobou čím dál víc, dělám i programově, tedy pomocí audio techniky. Jen tak na chvilku vypnout, zavřít oči a zaposlouchat se. Třeba zrovna do hitů skupiny Greenhorns...

"Jsem potulnej cowboy, já se potloukám,

a od ranče k ranči se najímat dám..."

(Rok 1974, Michal Tučný je ve skvělé formě a náš nový kotoučový magnetofon B4 jede na plné obrátky. Absolutní pohoda !!!

(Ještě že máme tolerantní sousedy...)

"Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře..."

Možná si vybavíte melodii známé písně, oblíbené zjm. v hodinách hudební výchovy pro svou melodičnost a nenáročnost, která umožnila zapojit se do sborového zpěvu i méně hudebně nadaným spolužákům, s nakřáplým pubertálním hláskem. Pro nebohou učitelku hudebky se vždy jednalo doslova o vrchol uměleckého prožitku... Není divu, že řada z nich po ukončení kariéry musela absolvovat odvykací kůru na protialkoholickém oddělení, s čistou hlavou takový "zvukový teror" dlouhodbě prostě nelze vydržet. To jsem odbočil. Hlavním tématem článku nemá být hudební přednes, ale vzpomínka na ty "staré dobré časy", o kterých se v té písni zpívá. Otázka zní takto: Opravdu bejvávalo dobře? Dokonce až tak dobře, že se o tom ještě dlouho bude zpívat? Dovolil bych si vyslovit jisté pochybnosti. Samozřejmě, určitou poetiku těm časům minulým upřít nelze, ale že by to byla nějaká selanka, hodná zhudebnění, o tom by se asi dalo s úspěchem pochybovat. Byl to naopak každodenní, tvrdý a mnohdy nemilosrdný, boj o přežití, zvláště pak pro ty, kteří neměli práci a každý den začínali stejnou otázkou - Co budeme dnes jíst? Kde budeme spát? Co dáme našim dětem? Mnoho otázek, stejná odpověď - Kdo ví. Dnes si to už neumíme představit, jak to muselo být drsné a to i pro děti. Od mala byly vedeny k práci a samostatnosti, na nějaké hraní, nebo snad dokonce rozmazlování, nebyl prostor. Málo jídla, navíc jednotvárného, špína, zima a těžká práce, přinášela nemoci a ty pak smrt. Umíralo se rychle a často, kdo chtěl vidět nějaké svoje děti vyrůst, musel si jich pořídit hodně a doufat, že alespoň některému se to podaří. Ostatně když se podíváte na fotky dětí z počátku 20. století, jsou to vlastně takoví malí dospěláci - věk 8-10 let, na sobě zapranou košili, sako s potrhanými kapsami a ohrnutými rukávy, krátké kalhoty, bosé nohy, na hlavě kšiltovku a ve tváři ustaraný výraz. Jen málo dětí prožilo něco jako "radostné dětství". Moc brzy dospěly, protože jinak by neměly vůbec šanci obstát. Čím to bylo, co je hlavním důvodem, že se v té době žilo většině lidí u nás tak těžce? Nebyla to ani tak světováhospodářská krize, i když ta samozřejmě vše ještě víc eskalovala, takže bohatí ještě více zbohatli a chudí ještě více zchudli. Byla to chybějící střední třída. Je to tak, to co drží ekonomiku státu na nějaké rozumné úrovni je "zlatá" střední třída. Lidé sice tehdy také nějakou práci sehnali, většinou ve výrobě, v manufakturách, ve fabrikách, na venkově pak zase v zemědělství, v prodeji a ve službách, ale ta byla velmi špatně placená a stačila sotva tak na základní obživu rodiny, mnohdy ani to ne a musely chodit vydělávat i děti. Samozřejmě byli ještě i úplní chudáci, spodina společnosti, žijící někde na okraji v jednopokojových suterenních bytech a závislá pouze na milodarech a charitativních projektech, zpravidla církevních. Děti z této vrstvy končily většinou v sirotčincích, kde sice dostaly alespoň jednou denně něco k snědku a měly postel na spaní, ale jinak nebyly pro nikoho nic víc, než koule u nohy, zátěž pro systém, a podle toho s nimi bylo zacházeno. Práce i 14 hodin denně a jako prémie za pracovní výkon pravidelný výprask, to aby nezapomněly, kde jsou a co jsou. Ale stejně, jak o tom tak přemýšlím,  nemohu si pomoci, pro mě to má pořád jakýsi nádech přitažlivosti, i s tou vší bídou a nejistotou, co přinese zítřek. Chápu samozřejmě, že nelze usuzovat z pohledu na romantické filmy pro pamětníky s Oldřichem Novým, to byla smetánka, výkvět společnosti. Obyčejní lidé žili jinak a většinou neměli nazbyt ani těch 5 korun, aby se šli na ten biják podívat. Ale stejně, stejně bych se tam chtěl vrátit v čase, kdyby to šlo, chtěl bych tam žít. Všechno bylo tak nějak předvídatelnější, děti i dospělí se k sobě chovali (většinou) na rovinu, když se jim něco nelíbilo, poprali se v hospodě, nebo třeba před školou a řešili věci přímo, pěkně tváří v tvář. Nepotřebovali internet a "fejsbukovou zeď". Ta syrovost, reálnost, zemitost, ale i krutost té doby, s těmi všemi neduhy, ta mi učarovala. Asi jsem se měl narodit o 100 let dříve, nebo alespoň o 50. Ale to bych zase nemohl psát blog. Sakra. Asi mi nezbývá, než se spokojit s tím, co je, a alespoň si čas od času zanotovat...

"Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře."

"Páni, to už je zase pátek?"

Tak přesně takhle mě pokaždé poslední pracovní den vítali kolegové a kolegyně v práci, týden co týden, po řadu let. A jaký že to měli důvod? No, přiznejme si, že jsem tak úplně nezapadal do jinak konfekčně spíše střízlivého a nenápadného prostředí naší "výpočetky" (jak se neoficálně říkalo výpočetnímu středisku). Zatímco všichni, dámská i pánská část zaměstnanců, nosili standardní oblečení, nenápadných střihů a neviditelných barev, mě bylo vidět hned, jak jsem vstoupil. Seprané a dole roztrhané džínsy, s bytelným koženým opaskem, ozdobeným pouzdrem na nůž (zatím prázdným), vojenská košile neurčité barvy a přes ní vytahaný černý vlněný svetr, kolem krku puntíkovaný šátek a na nohou vysoké tmavě hnědé vojenské boty (tzv. lampasácké kanady), se třemi přezkami (čtvrtá zmizela kdesi v ohni). Přes rameno mi visela vojenská plátěná taška, původně na masku, aktuálně sloužící coby spižírna, lidově zvaná "žracák" a na zádech populární U.S. torna, zvaná "usárna", nebo také "uzda", která obsahovala umně srolovaný starý dekový spacák, zabalený v kusu celty, a vevnitř nadívaný náhradním oblečením a jedním ručníkem. Po straně tohoto zavazadla se volně pohupovala vojenská čutora ve filcovém obalu a plechový hrnek. To celé pak překrýval vrchní díl letní vojenské uniformy se vzorem jehličí, zvaný "uny", kterému z kapsy čouhal jakýsi ohnutý kus plechu, zasvěcenci v něm ale s jistotou poznali speciálně upravenou vojenskou lžíci, jinak řečeno "bagr". Celý tento veselý obrázek pak dokresloval neuvěřitelně zdeforomovaný šedivý kloubouk na mé hlavě a přes pravé rameno přehozená obrovská kytara v koženkovém obalu. Ano, je pátek a to znamená, že odpoledne vyrážíme ze Smíchovského nádraží někam ven, do lesů, prostě na vandr.

Bylo nás devět (občas méně, občas více) a dodnes, už je to hezkých pár desítek let, si neumím vysvětlit, jakou neuvěřitelnou a šťastnou náhodou jsem se s touto kouzelnou skupinkou zajímavých lidiček potkal. Prostě se to stalo, jak se tak někdy v životě věci dějí, a i když to tak z počátku moc nevypadalo, to setkání mi doslova obrátilo život naruby. Byvše čerstvě po vojenské prezenční službě, nevěděl jsem moc, jak dál uspořádat svůj další život, kam se nasměrovat a zprvu se zdálo, že plynule naváži na svůj starý, tedy předvojnový, způsob žití - do práce, pak na fotbal, občas do kina a tak. A najednou tohle. Při prvním setkání jsem se nestačil divit. Sedělo se, povídalo, zpívalo, hrálo na kytaru, něco málo vypilo a najednou mi vedle sedící kluk, mohlo mu být sotva 14-15 let, strčí pod nos jakýsi ušmudlaný sešit, mrkne na mě a pak vesele povídá: "napíšeš mi něco do cancáku?" Asi jsem nevypadal příliš inteligentně, protože shovívavě pokýval hlavou a pak mi ten sešit otevřel. "Sem," povídá a ukazuje na volnou stránku, "A klidně mi tam můžeš i něco nakreslit." Pak se otočí a dá se do řeči s někým z druhé strany. Překvapeně zírám na ten sešit, je plný asi tak z poloviny, a vůbec netuším, co se po mě žádá. Nalistuji tedy začátek a začínám číst jednotlivé příspěvky, prohlížím si kresby, různé mapky, krajinky, sem tam nějaká karikatura, nalepené lístky z vlaku atd. Pomalu začínám chápat - to je něco jako osobní kronika, soubor zážitků, příběhů vlastních i cizích, taková databanka vzpomínek, řeklo by se dnešním jazykem. Fantazie. Ale co já tam můžu přispět? Chvilku okusuji tužku a pak zkusím něco načrtnout, z kreslení jsem přeci míval jedničku, tak snad si neuříznu hned napoprvé ostudu. Dokončím své dílko a pyšně vrátím majiteli jeho cancák, jak se tomu správně říká. Uff, mám to za sebou, pomyslím si a jsem sám se sebou mimořádně spokojený. Ovšem ne dlouho, klučina vedle mě si prohlédne mé výtvarné dílko a vesele se zasměje. A jakoby na ten signál čekali ostatní, mám najednou před sebou na hromádce asi deset takových sešitů a vůbec netuším, co si s tím mám počít.

A tak jsem se stal, aniž bych to plánoval, nedílnou součástí velkého trampského lidu, který, zjm. v 70. a 80. letech, zažíval doslova boom, a pátek co pátek vyjížděly snad ze všech nádraží v republice vlaky, doslova napěchované k prasknutí trampským národem, které směřovaly ven z měst, do kopců a do lesů, k řekám a potokům, některé skupinky mířily do hospod, jiné raději k ohňům. Všude zněly kytary, mandolíny, občas bylo slyšet banjo a foukací harmonika. A také nesčetné chorály, více, či méně, ladící, ale o to usilovněji a zplných hrdel zpívající. O svobodě, o přírodě, o lásce a o kamarádství. Znali jsme jich stovky a nikdy se nám neomrzely. Byl to nádherný svět, snad trochu naivní a možná i pro někoho hloupý a dětský, ale pro nás nic lepšího neexistovalo. Celý týden ubíhal pouze jako čekání na pátek, až bude 17 hodin a my se opět sejdeme v našem koutě na Smíchovském nádraží. Nikdy se nestalo, že by někdo nepřišel, pokud to minulou neděli slíbil, takovou váhu to pro nás mělo. A protože nebyly mobily, nezbývalo, než ten slib splnit.

Vše hezké v životě ale jednou pomine a je to tak správně, jinak by si toho člověk nevážil. A tak i ta moje doba vandrování, spaní pod širákem a zpívání s kytarou jednoho dne skončila, ale nebylo to smutné sloučení. My jsme z té naší úžasné party, jak říkají trampové - osady, odešli totiž dva, a to hlavně proto, že jsme již brzy měli být tři... Doba mládí a nevázané zábavy nutně musí jednou skončit a pak přijdou vážnější a důležitější starosti, rodina a její zajištění, ale dodnes, když se s těmi lidmi, kteří tak moc promluvili do mého života, potkám, mám uvnitř zase ten nádherný pocit laskavé sounáležitosti, který ani čas nijak nepoškodil. Jsem vděčný za ten dar, který mi byl dopřán.

Myslím, že se tomu říká kamarádství.

V kabině jich o přestávce sedí 11, je ticho, všichni koukají do země a prohlíží si kopačky. Slovo má trenér, opřený o dveře.

"Kluci co je, proč nehrajeme?"

"Nejde to trenére, vždyť to vidíš."

"Co mám vidět? Že si nedáte balón? Zapomněli jste přes noc hrát fotbal?"

"Ale ten rozhodčí..."

"Rozhodčího si nevšímejte, koukejte hrát, ať píská, jak píská."

"Když to nejde."

"Kecy, to nechci slyšet. Hlavy nahoru, tohle přece neprohrajeme."

Je slyšet píšťalku. Hráči vychází ven, jeden za druhým a trenér se marně snaží zachytit v jejich pohledech nějakou jiskru, alespoň náznak odhodlání. Dobře ví, že mají pravdu, rozhodčí dnes hraje proti nim. Proč? Nikdo neví. Možná to jen fakt líp neumí, ale jak to těm 12 letým klukům vysvětlit...

Každý, kdo někdy zkusil roli trenéra, tyhle scénky zažil, patří to ke sportu, stejně jako sportovní štěstí. Tahle se odehrává při fotbalovém utkání, ale může to být prakticky jakýkoliv sport, kde někdo s někým soupeří a někdo další rozhoduje. Jistě, každý může udělat chybu, hráč, stejně jako rozhodčí, tak se to také vysvětluje a každý se s tím musí nějak srovnat. Jinak by ten sport nemohl dělat. Od mala se to hráči učí, že se nemají dívat na cizí chyby, ale pouze na ty svoje. V pořádku. A pak se dočtou, že opět byla rozkryta rozsáhlá síť, která celé sportovní dění považovala pouze za byznys pro vyvolené. Podvody, úplatky, výhrůžky. Sám nejvyšší funkcionář si dovolí, po konci soutěžního ročníku, repliku - Ty vole, to snad fakt bylo cinklý celý jaro. Jak trefné shrnutí, že?  Po kolikáté už? A kdy tomu bude konec? Bude vůbec někdy konec? Je až zarážející, jak snadno si pár jedinců rozdělí mezi sebe sféru vlivu a nikoho dalšího k tomu nepustí. A také jak dlouhou dobu jim takové jednání prochází, přestože jsou jejich praktiky veřejně známé a víceméně neskrývané. To není dobrá vizitka, a nejen pro fotbal. Nezbývá než věřit, že do vedoucích pozic velkých, ale i třeba těch malých, sportovních svazů, se nadále budou dostávat vždy jen ti, kteří nejen mají k danému odvětví nějaký hluboký vztah (ale nemusí to být nutně bývalí reprezentanti), ale také dostatečnou dávku sebereflexe, a dokáží udržet rozhodování v předepsaných mantinelech. A to bez ohledu na osobní vztahy a preference. Snad se to jednou podaří.

Již velice dlouho, možná dokonce někdy od dětství, mívám takový zvláštní pocit, že jsem někdo jiný. Tedy uvnitř, ne snad fyzicky. V posledních letech se to čím dál víc zhmotňuje do realistického snu, který se vrací, v různých obměnách. Jedno zůstává stejné - je to za války. Moje vlastní úloha v tom příběhu ale zůstává nezřetelná, rozhodně tedy nejsem žádný válečný hrdina, generál a tak, ani hrdinný tankista a la populární Polský seriál mého dětství, možná tak ten jejich pes, Šaryk. Kdepak, s uniformou to určitě nemá nic společného, jsem civil a dokonce snad ne tak moc dospělý. Asi jsem kluk, válečné dítě, tedy v tom snu. Nemohu se toho pocitu zbavit, vrací se to, kdy chce a jak chce, nedá se tomu nějak poručit. Rád se dívám na válečné filmy a ještě víc na dokumenty, skutečné záběry válečných zpravodajců, jsem jimi jak uhranutý. Dívám se znovu a znovu, na ty skutečné tváře, gesta, oči, a snažím se zbavit pocitu, že to znám, že jsem to také zažil. Strach, beznaděj, žádnou budoucnost. Ale kde se to vzalo? Jsem narozen 15 let po válce a žádné příkoří se mi nikdy nedělo, ani náznakem. Tak proč? Až nedávno jsem na to konečně přišel. Z numerologie se údajně dá vyčíst, jak člověk prožil svůj minulý život (každý má prý nárok nejméně na dva). Hned jsem si to vypčítal a světe div se, vyšlo mi číslo 5. Pokud to náhodou nevíte, tak v numerologii to znamená jediné - životní číslo 5 zažilo válku (!!!). Tak konečně jsem to pochopil, to se mi prostě vrací nějaké vzpomínky z mého minulého života. Mám jednu naprosto konkrétní vzpomínku na návštěvu památníku Holokaustu v Terezíně. Stojím v přízemí budovy bývalé školy, dnešního muzea, ve frontě na vstupenku, rozhlížím se  a snažím se představit si, jak to tady asi vypadalo za války, v dobách židovského ghetta. Na chvilku zavřu oči a najednou jsem tam, stojím ve vchodě a všude je kolem ohromná spousta kluků, chodí sem a tam, lezou do tříd a zase ven, v hloučku na chodbě se dokonce snad perou. Lítají nadávky, pěsti, z jednoho nosu teče krev, kolem stojící příhlíží a povzbuzují. A všichni mají na prsou židovskou hvězdu, Davidovu hvězdu, znám jí z knížek o  holokaustu. Kouknu se na svou hruď a mám jí tam také. Tak já jsem také žid. Někdo do mě strčí, až zavrávorám a div že neletím po zádech zpátky na schody, na nějaké vybrané chování si tady evidentně nepotrpí. Najednou se objeví nějaký starší kluk, zahlaholí cosi německy a klubko rváčů se rázem rozprchne jak zajíci, v momentě je na chodbě prázdno a jen krev na zemi připomíná scénku z předchozích minut. Páni, našel jsem to, bleskne mi hlavou a jen nerad otevírám oči, když mě žena postrkuje k pokladně. Už to vím, byl jsem tady, tady v téhle škole, která byla za války součástí židovského ghetta a byl v ní chlapecký domov, rodiny v Terezíně žily pohromadě jen s malými dětmi, větší už byly pohromadě v takovýchto domovech mládeže. Měli své vychovatele a jen velmi chatrný program, vlastně skoro žádný, z toho pak také vyplývalo to jejich trávení volného času - rvačky, hádky, sváry a ničení všeho kole. Ulámané kliky, rozbitá okna, chybějící žárovky, ucpané odpady - jen těžko představitelné místo k žití. A přece to nebylo tak hrozné v porovnání s tím, co většinu osazenstva nakonec čekalo, totiž s transporem do Osvětimi a nakonec plynovou komorou. Myslím, že to byl nakonec i můj osud, nákladní vagón, rampa, selekce a tableta cyklonu B v podzemních "sprchách". Nejspíš to tak bylo, když jsem stál jednou u trosek plynové komory v Březince, měl jsem také velice silný pocit, že jsem na tom místě už někdy byl. Při procházení mezi bloky v táborech se nic takového nedostavilo. Tady jsem určitě nikdy předtím nebyl.

Možná, že je to všechno jen vsugerovaný pocit, nadměrná fantazie a kdoví co dalšího. Možná ano, a možná ne. Třeba ta čísla říkají pravdu a my se opravdu vracíme, máme nový život, novou rodinu, nové přátele, ale staré, dávno někde zasuté, vzpomínky nám zůstávají. A mě se to vážně stalo.

"Koho budeme volit?"

Je začátek ledna, 23 roku v 21. století, a v malém státečku, kdesi uprostřed Evropy, houstne atmosféra a trvale stoupá průměrná teplota občanů. Důvod je jediný - hledá se nový prezident. Ten stávající totiž již opravdu, po nekonečné době utrpení nejméně poloviny národa, ve své funkci končí, pro mnohé příliš pozdě, ale nakonec tedy přece. Heuréka, volají lidé v ulicích, ale vzápětí mírní nadšení a nasadí ustarné obličeje. A co dál? Koho volit na Hrad? Co když to bude, panenanebi, stejný průšvih, jako ta volba poslední? Preference sem, preference tam, grafy a predikce renomovaných agentur, rozhovory, debaty s voliči a (a to hlavně) s nevoliči, informace a dezinformace, bláto létá vzduchem sem a tam, internet drtí všechny věkové kategorie a trollí farmy mají skvělý byznys. Nejinak je to u nás doma a tak i k nám, do našeho útulného obýváku, vstupují dnes z obrazovky prezidentští kandidáti, i když bohužel (nebo naštěstí?) jeden chybí. Co naplat, říkáme si společně s mojí ženou, bude sice méně legrace a snad i nový slov, ale zato se dá čekat méně agresivity a soustavného torpédování všech přítomných, vč. moderátora, kameramana a možná i diváků. Tzv. "superdebata" začíná, moderátor je výborně připraven, jak je u něho zvykem, a hned první, zahřívací, kolečko dává tušit, že to dnes nebude úplná nuda, dokonce i bez toho chybějícího kandidáta. Vaříme kávu a čekáme a co bude dál...

Celkem poklidný začátek debaty rozštípne hned svým prvním příspěvkem přítomný podnikatel, který stihne, během jediné rozvité věty, urazit několik ostatních kandidátů a vysvětlit všem přítomným, jak si představuje svou příští prezidentskou funkci. Vzhledem k nepřítomnosti jediného kandidáta, který by byl určitě připraven, a také ochoten, na takovou výzvu reagovat a zvednout hozenou rukavici (byť by i třeba nemířila na jeho hlavu), reagují ostatní celkem umírněně a dávají tak svému "kolegovi" poměrně zdařilou lekci taktiky. Nutno dodat, že zbytečně... Vcelku věcný průběh další debaty tak oživuje svými veselými výstupy pouze nejstarší z přítomných kandidátů, který, bez ohledu na položenou otázku, opakuje znovu a znovu svých šest vět, které se stihl před příchodem do studia naučit. Možná se ale někomu naopak líbí, že odpovídá nezávisle, bohužel ovšem nezávisle na dotazu moderátora. Další kandidáti pak působí vcelku předpokládaně. A tak zatímco jediná žena mezi kandidáty se snaží hovořit mile a působit hezky, což se jí v jinak mužském sboru daří celkem bez problémů, bývalý voják stojí po celou dobu v přísném pozoru a hovoří stručně, skoro jakoby velel, přítomní dva senátoři se naopak projevují jako zkušení rétoři, mluví k věci a je vidět, že jsou perfektně připraveni, nejspíš na vše. Jediný kandidát z podnikatelské sféry nikdy nejde daleko pro ostřejší slovo, ale občas přitom pošilhává na pana generála, zda nemá u opasku služební pistoli, jeden nikdy neví... Mužský zástupce akademiků shlíží na všechny trochu jako na své žáky a snaží se nikoho neurazit, neboť učitel musí být, jak známo, přísně apolitický, šéf odborů pak v sobě nezapře vrozeného vůdce mas a apeluje ve svých příspěvcích na tzv. "zástupce lidu". No a o reprezentantu seniorské kategorie již řeč byla, což je již zmíněných šest vět a v nich jedna myšlenka (rozpustit vládu !!!).  

Naše večerní káva je dopita, debata pomalu končí, a my jsme stále na začátku. Sice jsme se celkem příjemně pobavili, ale v našem rozhodování nás to nijak výrazně neposunulo, žádný kandidát u nás doma nenasbíral tolik sympatií, aby ty ostatní jednoznačně převálcoval. Otázka zůstává...

"Koho budeme volit?"

Je sobotní večer na konci listopadu a to je termín, který je neodmyslitelně spojený s taneční soutěží pro amatéry StarDance, a zároveň již řadu let také s benefičním večerem na podporu Centra paraple. Tanec, v podání známých i méně známých osobností, mě tak moc nebere, ale tento díl je specifický právě tím, že má za cíl získat od dárců finance na podporu lidí na invalidním vozíku a jejich podpůrného centra. Je úžasné, kolik peněz se dá získat za jeden večer na charitu, i když zásadní podíl na tom samořejmě mají příspěvky společností a firem. Paralelně s tímto večerem proběhla dnes také celonárodní sbírka potravin pro Potravinovou banku, ta pak rozdává potraviny potřebným, kterým na ně v rodinném rozpočtu už nezbývá dostatek prostředků. Oba, resp. všechny, tyhle charitativní projekty mají společnou velikou sounáležitost lidí u nás s potřebnými, kteří na tom třeba zrovna moc dobře nejsou, což mě naplňuje pocitem uspokojení, že i v našem rozhádaném a věčně zamračeném národě zůstalo cosi dobrého. Je to dobře schováno před okolním světem, ale když je nejhůř, vždy se to někde znovu a znovu objeví, skoro jako pověstní blaničtí rytíři. Ti si ovšem dávají na čas, snad mají za to, že ještě může být u nás hůř... Ale zpět k tématu - odmyslím-li si finanční účast firem, které k charitě nepřímo nabádá náš daňový systém, nemohu se zbavit dojmu, že by se na těchto projektech měl mnohem více podílet přímo stát a to ze svého rozpočtu. Jistě se dá namítnout, že stát má důležitější úkoly, do kterých musí sypat naše společné peníze - školství, zdravotnictví, obranu, kulturu atd. - a tam mu nejen že nepřebývá, ale naopak ještě hodně chybí, aby dostál všem požadavkům nenasytného eráru, ovšem zároveň mu obrovské peníze utíkají kamsi mezi prsty. Tu a tam je někdo přistižen, jak bere, případně rozdává, z cizího, někdy je pokárán, vyjímečně potrestán, ale nikoliv dost na to, aby léta budovaný systém přilepšování z erárních peněz jednou pro vždy skončil. Jenže pak peníze chybí tam, kde jsou skutečně potřeba a tak se, za blahosklonného přikyvování rozhazovačného aparátu, pořádají charitativní koncerty, hrají divadla, soutěží, tančí a zpívá, aby se chybějící peníze sehnaly od lidí, kteří již ale svoje daně státu jednou odvedli a nejsou to rozhodně malé částky. A lidi přijdou, zatleskají, sáhnou do peněženky a dají. Rádi a s dobrým pocitem, že prospěli dobré věci. Již pro ten pocit, který osobně znám, a který rozhodně stojí za to alespoň jednou zažít, by měla charita existovat, o tom není vůbec řeč. Jak krásné a určitě i neméně povznášející by bylo vybrat peníze třeba na novou školku v odlehlé oblasti Papua Nová Guinea, kde se budou malí papuánci přeučovat z tradičního lidského masa na českou krupicovou kaši, aby bylo na světě lépe a radostněji, a přitom mít hřejivý pocit na duši, že o naše vlastní potřeby ke spokojenému životu se náš stát ve všem a rád postará. A ještě mu třeba zbyde a jenou možná dokončí i ten rozestavěný aquapark kdesi v Krušných horách. Ale to už je asi moc, bohatě by stačilo, kdyby se prostě vybrané daně používaly v jejich původním smyslu, tedy pro správu věcí veřejných a blaho občanů této krásné republiky. Charita je krásná a potřebná, ale nemělo by se na ní stavět, což se bohužel stále děje. 

A z toho tedy dobrý pocit nemám.

Také rádi přispíváte na charitativní projekty? 

My ano, i když jsme to poslední dobou již významně omezili na jednorázové aktivity - např. jsme si zakoupili slušivá trička na podporu Kuřete. Ale jednu dobu, a to nikoliv bezvýznamnou - celých 10 let, jsme byli zapojeni do projektu Adopce na dálku a v rámci toho jsme finančně podporovali nějakou měsíční částkou hned několik dětí z jedné rodiny, nuzně živořících v malé zapadlé vsi kdesi na Zakarpatí. Byl to od nás takový krok "do neznáma", moc jsme netušili, co od toho čekat a také to podle toho málem dopadlo. Žili jsme v představě, že tyto projekty jsou postaveny pouze na třech pilířích - jako hlavní je samozřejmě nějaký organizátor, a pak je tady strana dávající (to jsme byli my) a strana potřebná (děti v chudých rodinách). Pustili jsme se do toho s vervou a dobrým pocitem, že děláme dobrou věc pro záchranu světa. Nikdo nás dopředu neupozornil, že si společně s těmi dětmi bereme tak nějak pod křídla celou jejich rodinu (protože rodiče jsou skutečnými příjemci těch peněz), ale hlavně, že do hry vstupuje ještě jeden mezičlánek, tzv. místní koordinátor, který tvoří pilíř čtvrtý a je ze všech nejdůležitější. V našem případě to byla koordinátorka a její jedinou úlohou bylo zajistit redistribuci přijatého obolusu potřebným v místě. JENŽE - ty by nesmělo jít o osobu chtivou a sobeckou, která si z každé zaslané částky strhla svůj "podíl" a to tak, že rovnou 90% (!!!). Zdá se vám to nemožné, přehnané, nesmyslné? To se nám zdálo také, a i když se občas našli nějací pochybovači z řad přátel, vždy jsme je rázně odbyli. Sáhnout dětem na peníze by si určitě nikdo nedovolil. V této slastné nevědomosti jsme žili celé první dva roky, dokud nás nenapadlo, udělat si za těmi "našimi" dětmi výlet. A tak jsme jeli na Zakarpatskou Ukrajinu. O samotné cestě do těch zapadlých končin by se dal napsat román, ale na to tady není prostor. Zkusím to zjednodušeně říct takto - každý další kilometr od posledního výspu civilizace (města) se člově vrací o 2 roky v čase. A těch kilometrů bylo 70 !!! Co jsme pak viděli na místě, přesáhlo daleko naší představivost, ale nakonec - právě proto přeci byl ten projekt, aby se pomohlo těm, kteří musí takto nuzně žít. Rodina byla opravdu chudá, ale nesmírně milá a přátelská, vzali nás k sobě a od všeho co měli, nám dali půl. I přes jazykovou bariéru jsme celkem brzy porozuměli, ale přesto jim trvalo celé dva týdny než se osmělili se nás zeptat, kolik že vlastně peněz jim to posíláme. Nakonec k tomu došlo předposlední den, jen tak, mezi řečí u společné večeře. "Ďaďa Aleš, a skolki hroši v posilajetě chlopcim? zněla otázka. "Začem vy zpytejetěs?" říkám trochu rozpačitě, "Nu skolki vam davajut v cerkvi Serži? otáčím se na nejstaršího, tehdy 12ti letého kluka. A pak přišel šok. Hanbou jsme se v ten moment málem propadli až někam do Austrálie - tak oni nás tady hostí, dělí se o to málo, co mají, a dostanou od nás jen takový směšný obnos? Neřekli jsme jim nic, ale noci jsem z toho rozčilení skoro nespal a druhý den, po cestě domů, jsem po celou dobu jen skřípal zuby, vzteky a bezmocí. Celých 1200 kilometrů. Hned po návratu jsem pak na charitě ztropil strašlivý skandál, bylo z toho veliké vyšetřování a málem došlo i na lynč, lidé ve vsi se to samozřejmě dozvěděli a těžce nesli, že někdo okrádá děti. Pak se koordinátorka vyměnila a od té doby vše běželo, jak mělo. Ale kdybychom ta bývali nejeli... 

Poučení zní - přispívejte na charitu, pokud máte tu možnost, je to potřebné a správné, ale buďte ostražití. Nemají všichni tak čisté myšlenky, jako vy. Jsme jenom lidi, že.

Když se psal rok 1968, bylo mi krásných sedm let a žil jsem klidným a spokojeným životem dítěte, narozeného do celkem obyčejné úřednické rodiny, bydlící jen malý kousek za hranicemi tehdejší "velké" Prahy. Prázdninové dny jsem trávil poměrně jednotvárně a to buď u babičky s dědečkem, což bylo od nás pouhé dvě stanice autobusem, nebo na naší nepříliš dlouhé ulici, tvořící jakousi rovinku mezi dvěma kopečky. Zahrada domu, ve kterém jsme měli náš malý a studený byt, mi byla víceméně zapovězena z důvodu občasného pohybu jednoho vlčáka, bydlícího v suterénu a nemajícího příliš přátelský vztah k dětem. Ta naše ulice, dlouhá odhadem sotva 50 metrů, lemovaná po obou stranách nájemními patrovými vilami, každá s malou zahradou vzadu za domem, postavenými někdy ve 40 letech, bez ústředního topení a teplé vody, byla mým jediným známým světem a každodenně tak utvářela můj pohled na něj. Žádné další zdroje informací jsem tehdy k dispozici neměl, televize u nás doma ještě nebyla, rádio v kuchyni hrálo od rána do večera semaforské hity o tom že jakási Babeta šla do světa, a v naší domácí knihovně byla spousta knih, kterým jsem ještě nerozuměl. Moje obzory tak končily na obou pomyslných hranách té krátké rovinky, kde jsem, dbalý pokynů rodičů (z kopce nejezdi) prováděl pravidelnou obrátku na svém prvním kole. Bylo zelené a za den jsem to stihl takto "obrátit" jistě minimálně 100x, přesná statistika ovšem k dispozici není. A tak to šlo ze dne na den, celé to léto, až do 20. srpna.

Když přišly ony známé, a pro náš národ tragické, dny po 21. srpnu 1968, u nás doma to žádnou změnu nepřineslo, alespoň v očích sedmiletého kluka. Moje paměť nemá z toho období žádný záznam, který by byl něčím zvláštní, nebo zajímavý, všechny dny si byly podobné, jako vejce vejci. Ale jedna vzpomínka tam je, ačkoliv jsem jí dlouho nepřikládal vůbec žádný význam. Někdy v těch následujících dnech po srpnové invazi, přesné datum samozřejmě netuším, jsem při jedné ze svých ,"obrátek" na hraně zakázané zóny (kopce) spatřil dole jet po hlavní ulici tanky, počet už také nevím. Jely rychle a směrem na Prahu. Zmínil jsem se o tom doma, ale k žádné divoké reakci rodičů nedošlo, pokud to vůbec komentovali, tak mi to v hlavě neutkvělo, ale spíš si myslím, že to prostě jen mlčky přešli, asi tak, jako kdybych jim oznámil, že tam běžel velký černý pes. Trvalo ještě hodně dlouho, než jsem se dozvěděl tragické pozadí těch "mých" tanků, u nás doma se politika neřešila vůbec, alespoň ne před dětmi, ve škole to bylo tabu a ani nikdo z mého okolí žádnou osvětu do mé hlavy nepřinesl. Taková byla prostě doba, doba lží, přetvářky, překrucování a vymývání mozků. U dětí to bylo mimořádně snadné, jediný zdroj jejich poučení byli dospělé autority, rodiče, učitelé, rodinní příslušníci. Co přišlo od nich, platilo, nebyl důvod tomu nevěřit, takže jsme věřili všemu. Já tedy určitě a hodně dlouho.

Když jsem začal hrát na kytaru, tedy cvičit první akordy a opisovat si písničky z táborových zpěvníků, bylo mi nějakých 13 let a tehdy jsem se poprvé setkal s pojmem "krylovka", jak byly označovány písně Karla Kryla. To jméno bylo vyslovováno šeptem a opisování těch textů mělo lákavý punc zakázaného ovovce, tedy dvakrát přitažlivého. Pořád jsem ale stejně netušil, proč, co je na těch textech tak hrozně nebezpečného, bylo nesmírně těžké se k nějakým ifnormacím dostat a neriskovat průšvih, doma to bylo absolutně vyloučeno, v okruhu mých kamarádů to téma nebylo a tak jsem musel počkat až na střední školu, abych se konečně dozvěděl, co se to vlastně v tom srpnu odehrálo, proč jely kolem naší ulice ty tanky a o čem to zpíval Kryl. To bylo někdy ve druhé polovině 70 let a mělo trvat ještě dalších spoustu let, než bylo konečně vše uveřejněno a celá (snad) pravda vyšla po dlouhých 21. letech najevo. Možná až příliš pozdě, ale nakonec přece.

Když mě napadlo psát tento článek, nechtěl jsem ani tak vzpomínat tohle smutné výročí, na to jsou povolanější pamětníci, já byl přece jen malý kluk. Měl jsem spíš na mysli, že je fajn, když se dnes každý může dostat k jakýmkoliv informacím, které ho zajímají. A nemusí se nikoho ptát, nepotřebuje k tomu souhlas a ani mu nehrozí nějaká společenská újma, když se něco dozví. Možná je dnes spousta věcí kolem nás špatně, ale tohle mi přijde vážně prima a jako obrovské plus. 

Když to vydrží.

Můžete v Čechách, jen tak venku, potkat Klokana? My jsem ho potkali - výška 130 cm, má tmavé zvědavé oči a chvilku neposedí. Že je to nesmysl? Ne tak docela. Ale od začátku...

Jednoho dne, někdy koncem února, jsem si po ránu otevřel internet, abych nasál novinky z domova i ze světa, zmapoval rozložení sil na naší politické scéně, zjistil zajímavé slevové akce a zamyslel se také, konečně, nad naší letošní dovolenou. Když se mému postaršímu notebooku podařilo, po několika marných pokusech, konečně připojit k, ještě starší a unavenější, nemocniční síti FN Motol, kde jsem byl dočasně na pobytu skrz tlusté střevo (!!!), stačilo několik sekund a rázem bylo jasné, že ode dneška bude všechno jinak. Začala válka. Sice zatím ne u nás, ale na východní Ukrajině, ale to hrůzu té informace nijak moc nezměnšilo. Pořád je to v Evropě a ne někde tisíce kilometrů daleko, k bojovým liniím se dá dojet za pár hodin autem. A co teď, napadlo mě jako první, jsme na něco takového, jako jsou bomby, granáty, rakety, šrapnely, rozbité domy a silnice, noci ve sklepě, válečná zranění, přeplněné nemocnice, smrt a statisíce lidí na útěku u nás připraveni? A tím nemyslím jen Česko, ale přímo nás, naší rodinu, naše děti, rodiče. Je připravena moje žena, nebo já? Odpověď byla rychlá nemilosrdná - nejsme. Nikdo z nás. A jak by také mohl být? Dlouhá desetiletí jsme žili v bezpečné zemi, uprostřed bezpečné střední Evropy, kde jedinou hrozbou byly záplavy, nebo naopak sucho. A v létě kolony na dálnici D1... Hrůza, mysleli jsme si, copak TAKHLE se dá žít? A najednou je všechno jinak. Jen tak, ze dne na den, se z těch všech našich útrap stala prkotina. Ono ne nadarmo se říká, že dokud nejde o život, nejde vlaSTNĚ o nic. A je to svatá pravda. Teď totiž o život jde, protože jak se jednou dají armády do pohybu, jen tak někde se nezastaví. Stačí málo, a z lokálního konfliktu je regionální a ani se jeden nenaděje, je to mega průšvih obrovských rozměrů. Všechny válečné apokalypsy začínaly stejně, na jednom bojišti, a na konci hořelo půl Evropy. A to tehdy museli vojska dotáhnout svoje děla až k městu, aby na něj mohli střílet, při dosahu dnešních zbraní - ani si to raději nechci představit.

Ale co dál, co teď? Jako první mě napadla myšlenka na pomoc těm lidem na útěku. Máme přece velký dům, klik, klik, registrace volného ubytování byla dílem okamžiku. Nebylo nad čím moc přemýšlet. Nějaké peníze? Komu a kam? V době internetu to není problém, klik, klik a odesláno. Na chvilku ze mě spadlo to napětí, možná i proto, že dorazila vizita a vytrhla mě z mých úvah o celosvětové apokalypse. Ještě že tak. Po nutném, a do značné míry automatickém, zapojení do nějaké formy pomoci ostatním, začal jsem se konečně také zabývat myšlenkami na nás, jak my si s tou situací poradíme? Dovolená v zahraničí? Škrt. To je absolutní nesmysl, za těchto podmínek budeme zvažovat i překročení hranic našeho okresu. Žádná dovolená? Tak to je také hloupost. Přece nebudeme sedět celé léto doma na zadku, v rámci nácviku chroupat suchary a vyhlížet z oken bojové letouny. A co tedy, jaké jsou další možnosti? Nemaje nic lepšího na práci, protože meyi vizitami je v nemocnici totální nuda, začal se mi v hlavě rodit plán. A nebyl to ledajaký plán, byl to plán postupné přeměny naší, aktuálně zhýčkané a rozmazlené, domácnosti na nové, bojové, podmínky. A tak se stalo, že se u nás doma začalo hromadit vybavení pro pobyt mimo civilizaci, oblečení, spaní, něco na vaření atd. Není toho málo, co člověk potřebuje, nebo si to alespoň myslí, ale není toho moc, co nakonec je schopen unést na zádech. Protože kdyby se nedalo jet autem, musí se prostě jít pěšky... Věci se daly do pohybu, ještě že máme ty e-shopy, a v řádu několika týdnů se v našem sklepě začalo povalovat polní vybavení, z něhož by náhodný návštěvník snadnou usoudil, že tudy nejspíš prošla skupina dezertérů na útěku. Výsledkem tohoto procesu přerodu naší domácnosti z mírových podmínek na pohotovostní bylo nakonec to, že na začátku prázdnin stojíme s "plnou polní" před branou tábořiště v Žandově, kde hodláme postravit stan a zahájit náš kurz přežití. Lokalita byla vybrána záměrně, je to pro nás důverně známé prostředí a také trochu srdeční záležitost, protože nás k tomuto místu pojí mnoho krásných vzpomínek. A kam se nám v tom příběhu ztratil ten klokan? Ten přijde na závěr.

Nemaje kolem sebe žádné blízké, nebo přátele, jsme zpočátku odsouzeni trávit čas v kempu pouze sami se sebou, což jsou již samy o sobě podmínky dosti bojové, to snadno potvrdí všechny, dlouhodobě sezdané, páry. Z poklidu nás ale záhy nečekaně vytrhuje příjezd větší skupiny dětí a dospělých, ze které se vyklube Klokánek, tedy nikoliv známý australský hopsal, ale parta dětí v nouzi a jejich "tety". No a hned je v kempu veseleji, spousta křiku a hádání, běhání a rámusení, jak to u těchto dětí bývá. Nestydí se a brzy se s námi přijdou seznámit, nakouknout do stanu, který vidí prvně v životě, zatroubit na klakson našeho auta a zjistit, co jsme jako zač. Obstáli jsme v tomto testu se ctí a tak se čas od času u našeho stanu některé z "klokáňat" objeví. Jeden si nás obzvláště oblíbil, už o něm byla zmínka v úvodu, asi 8 letý cikánský kluk  jménem Dominik. Nebyl drzý, ani sprostý, ani vlezlý, chtěl si povídat a chtěl si hrát. A tak jsme si s ním povídali a hráli. Vyyval jsem ho na pexeso, že ho jako něco naučím. Když jsem prohrál po třetí za sebou usoudil jsem, že už toho asi umí dost a šel jsem si léčit poraněné sebevědomí luštěním křížovek. Takovou potupu nemám zapotřebí. Ale nedalo mi to a rozhodl jsem se vyzvat ho na odvetné klání. Provedl jsem intenzivní mentální trénik a čekal na vhodnou příležitost, abych toho malého drzouna náležitě ztrestal. Ta přišla dříve, než jsem čekal. Objevili se u našeho stanu dva, Dominik si přivedl ještě stejně starého kamaráda (který ale nepatřil do klokanní skupinky) a že půjdeme na to. A tak jsme šli. Výsledky mé připravy na mentální souboj se projevily, tentokrát jsem neskončil druhý, ale až třetí. Na konci jsem sice měl v ruce 6 kartiček, ovšem jen dvě z nich tvořily pár, což moji dva soupeři brzy odhalili a odmítli mi je uznat. Taková opovážlivost. Mě přece vždy všechny moje triky bez problémů procházely. Co je tohle za generaci... Našich pár dní pod stanem tak proběhlo ve znamení otužování nejen těla, ale i ducha, prohrát v nějaké hře byla pro mě osobně nová zkušenost. Nakonec jsme se s "klokany" i celým kempem museli rozloučit a zamířit zase do civilizace. Ale celá akce v nás zanechala poměrně intenzivní dojmy a jsme sami se sebou spokojeni, že jsme to zkusili a že jsme to (ve svém pokročilém věku) zvládli. Když jsme balili a loučili se s klokanem Dominikem, požadali jsme ho, zda by odnesl do popelnice dva lístky za parkování, která nám zbyly v autě. Ochotně si je vzal do ruky a pak, k našemu velkému překvapení, se zeptal, jestli se je smí nechat... Jen jsme udiveně přikývli a on si je běžel schovat za chatku, aby mu je někdo nevzal. Člověk se pořád něčemu učí. Tak jen doufáme, že snad mu na nás zbyde, kromě těch parkovaček, i nějaká hezká vzpomínka. My jsme si jich domů odvezli celou fůru.

A to je náš příběh o setkání s "klokánkem" Dominikem.

Také se vám občas stane, že nemáte co číst? Že nově čekající knížky na poličce zrovna žánrově nezapadají do vaší nálady a všeobecné konstelace? Že všechny oblíbené tituly máte již 100x přečtené a předem víte obsah každé kapitoly? Pokud je odpověď třikrát ANO, pak asi tušíte, o čem je řeč. No a mě se to stalo zrovna nedávno. Jistě - řešení to má hned několik, např. volba kanálu na TV (asi nejhorší varianta), volba titulu v domácí filmotéce (lepší, ale pořád nic moc), volba polohy v křesle a podřimování u reprodukované hudby (to už zní docela dobře), volba varianty na domácím kávovaru a rozprava s partnerem/partnerkou (lákavá, ale dost riskantní varianta, vhodná zjm. pro mladší ročníky) a samozřejmě vždy je po ruce volba nočního úboru a sladké snění v nadýchaných peřinách (asi nejméně konfliktní varianta). Pokud teď tipujete, kterou z verzí jsem se vydal, budete zklamáni - žádnou. Já jsem totiž vymyslel zcela novou variantu - tu knížku, která mi doma chybí, si prostě napíšu sám...

A je to skutečně tak. Ta myšlenka se nenarodila ani naráz, ani lehce, ale o to razantněji se nakonec usadila v mojí hlavě a nebylo možné se jí zbavit. Došlo tedy nakonec přece jen na tu kávu, a ne jednu, pak i na něco ostřejšího, a pomalu se mi začal v hlavě rodit příběh. Nejprve tak trochu rozmazaně, ale postupem času se z toho začaly vynořovat postavy a děje, kolem nich kulisy, ale pořád tomu chyběl společný jmenovatel (matematici prominou ten příměr). Úplně zpočátku jsem byl doslova očarován syrovými a veskrze realistickými příběhy kluků z terezínského ghetta, úžasně autenticky popisovaných v jejich časopisu, který se podařilo zachránit a je v majetku Památníku Terezín. Kdyby ale nebylo mravenčí a nesmírně náročné práce party studentů a pedagogů z jednoho gymplu, kteří všechny ty výtisky (za dva roky trvání časopisu) uspořádali a převedli do e-formátu pro čtení na internetu, nikdy bych se o tom nedozvěděl a nikdy by nemohl vzniknout ten můj příběh. Přesně tam, kde ti náctiletí kluci žili svoje každodenní příběhy, v budově bývalé terezínské školy, se odehrává část mého příběhu. Jako (téměř) zkušený pedagog jsem pořád přemýšlel, jak by se s tím dokázali vyrovnat ti dnešní teenageři, taková 7. - 9. třída, když je vidím na chodbách každý den, připadá mi, že by toho prostě nebyli schopni - ti rozmazlenci, kteří se nechají vozit autem pomalu až do šatny, bez 6 palcového mobilu nejdou ani na toaletu a na sobě mají oblečení, prezentující můj měsíční plat...? Jak by to s nimi dopadlo, kdyby je okolnosti takhle semlely a vytrhly z jejich luxusu a veškeré myslitené rodičovské péče? Asi by bylo zajímavé to zkusit, takhle jednoho, dva, popadnout a šoupnout je tam, mezi ty vlčáky, ročníky 28-29. To byl mmch ročník mého otce, velmi silný a odolný ročník... Ale jak? Přece jen tak večer neusnou a ráno se nevzbudí někde na palandě v ghettu. Něco tomu pořád chybělo a až velmi nedávno to přišlo. A to s velikou pompou a fanfárami po celé světě. Přišla mezi nás AI. A najednou se to spojilo dohromady, tedy alespoň v mojí hlavě - to AI je tam dostane, ona totiž zvládne úplně všechno, o čem se lidstvu ani nesní. Jasně, že ne hned, ani dnes, ani zítra to nebude. Ale dejme jí čas, pár let jí bude stačit, aby zvládla vývoj, ke kterému lidstvo potřebovalo 20 tisíc let. A pak už se nám bude jen vzdalovat no a za nějaký čas začne přemýšlet, co s námi.

Ten příběh se bude jmenovat Výměna, proč zrovna tak se dozví jen ten, kdo si ho bude chtít přečíst. Snad je to jen moje fantazie, snad hloupá a ničím neopodstatněná vize a obava z budoucnosti. Doufejme, že je to opravdu tak.

"Když vycházející slunce pozlatilo vrcholky stromů a zazářilo v hladině jezerní, jako natavené stříbro, probudilo se ležení k životu."

Tolik citát z jedné mojí oblíbené knížky. Že vám to nic neříká? Pochopitelně, asi ani nemůže. Tu knížku nenapsal žádný renomovaný a uznávaný autor, či autorka, dokonce jí nenapsal ani žádný dospělý autor, tu knížku napsal 12ti letý kluk. Jmenoval se Petr Ginz. Tohle jméno už mnohým něco napoví - ano, je to autor oné proslavené kresby Měsíční krajina, kterou vzal do kosmu jeden z astronautů nešťastného raketoplánu Columbia. Nevrátil se domů, stejně jako ten kluk, který ji nakreslil, jako svou fantazii. Ten se pro změnu nevrátil z Osvětimi. Ještě předtím, než ho stačili nacisté odvléct od rodiny, stihl ale mnohé, mj. napsat úžasnou knížku, na motivy románů J. Verna, kterými byl jako kluk obklopený. Jistě, příběh je to jednoduchý, ale na takového kluka úžasný, jen si znovu přečtěte tu větu v úvodu. Vidíte tu poetiku, ten nádherný slovosled? Toho se od dnešních náctiletých dětí věru nedočkáte. A nelze se divit - nemají kde brát. Jen málokteré z nich občas vezme do ruky knížku, myslím, že už ani povinnou četbu, vždyť vše se najde na internetu, to proč se namáhat se čtením. Najde, v tom mají samozřejmě pravdu (ony ty děti vůbec mají pravdu v ledacčem), ale ony snad ani netuší, oč jsou ochuzené. A těžko mohou vědět. Stejně jako děti, sáhnou málokdy po knížce i dnešní rodiče, hodně pracují, chodí pozdě domů, jsou unavení a takový tablet, nebo přehrávač, také umí přečíst pohádku, tak co... Pak se asi nelze divit. Pokud dnes dáte za úkol třídě 12ti letých dětí napsat pět souvislých vět na zadané téma, samozřejmě jim známé, polovina z nich rovnou omdlí hrůzou a ta druhá ze sebe, s vypětím všech sil, vypotí sotva několik holých vět, navíc s bídným pravopisem. Řeknu vám, je za trest to pak číst. To já jsem problém se slohovými pracemi nikdy neměl, a dokonce ani s pravopisem, protože i ten se dá z knížek načíst. Četl jsem pořád, někam si zalézt, najít si svůj kout a ponořit se do děje, to byl můj svět. A nebyl jsem vybíravý. Samozřejmě na začátku stály takové ty klukovské tituly, indiánky, verneovky, foglarovky, ale pak přišla na řadu i hodnotnější literatura, četl jsem vše, co jsem našel v mámině knihovně. A to je panečku nějaký čtenář. Takže jsem měl již někdy ve 14 letech v ruce nejen Karla Poláčka, či Jaroslava Haška, ale také třeba E. M. Remarqua. Hltal jsem ty knížky jednu za druhou, pořád musela nějaká na stolku ležet. A když bylo venku nevlídno, pročetl jsem třeba celý víkend. Kolikrát jsem pak z těch příběhů čerpal, když jsme si třeba s našimi dětmi o něčem povídali, líbilo se mi, že mám co říct, o čem vyprávět (a nemusím to někde hledat). 

Petr byl ovšem nejen vášnivý čtenář, ostatně co také jiného mohl takový kluk doma dělat ve 40. letech, a myslím, že většinu svých knížek přečetl vícekrát, stejně jako já, on byl také autorem. Úspěšným autorem. A to mu závidím. Napsal hned několik svých dětských "románů", jen tak, pro sebe, pro radost samozřejmě, pro zábavu a zahnání nudy. Bohužel se z toho zachoval pouze jeden ucelený, který dlouho po jeho tragickém konci vydala jeho sestra. Díky jí za to. Svůj největší rozepsaný román si vzal nejspíš ssebou na svůj poslední výlet do Osvětimi, kdoví, kde pak ten rukopis skončil. Petr skončil v plynu, hned po příjezdu, na začátku října 1944, bylo 16 a půl. Napsat knížku je i moje veliké přání, které zatím zůstává nesplněné. Ale chtěl bych to dokázat, jen tak pro sebe. Abych věděl, že jsem nejen dobrý a vděčný čtenář, ale třeba i autor. I když určitě ne takový, jako byl Petr.

Co je zajímavého na kolejích? Vlastně nic, prostě jen vedou odněkud někam. Ne vždy ale byla radost po nich jet...

Letos uplynulo právě 80. let od doby, kdy dorazily do Terezína první transporty Židů z celého okupovaného protektorátu. A pak je následovaly další a další, jednu dobu jich žilo v nechvalně proslulém Terezínském ghettu na 50 tisíc, doslova si šlapali po hlavách a jen těžko hledali nějaký způsob, jak přežít. Povedlo se to nakonec jen málo komu. Tolik krátká exkurze do naší novodobé historie. Proč o tom ale vůbec přemýšlet, proč se k těm hrůzám znovu vracet? Důvodů by se, myslím, našlo víc, mě asi nejvíc děsí představa, že by se něco podobného zase někdy mohlo zopakovat. Byl jsem v Terezíně několikrát, nejen navštívit Muzeum holokaustu, byť bezesporu zajímavém, ale také se jen tak projít po těch ulicích, nakouknout do baráků a nasát tu historii, která tu doslova čpí do vzduchu. Padla tam na mě tíseň. Smutně šedivé a otlučené fasády, prázdné ulice, rozpadající se budovy bývalých kasáren, jakoby odsud všichni odešli sotva před týdnem a ne před desítkami let. Všudy přítomná atmosféra strachu, nicoty a beznaděje, skoro to tady vypadá, že se jen čeká na další transport a ty ulice a baráky zase ožijí. Křikem, pláčem, hladem, nemocemi a každodenním umíráním. Když se na chvilku zastavím u vlečky, kam přivážely transporty nové obyvatele, a zavřu oči, zdá se mi, že slyším zdáli dunět vlak, je nákladní a plný dalších "obyvatel", kteří sem jedou umřít.

Nemožné? 

Šílené? 

Možná. Doufám, že je to opravdu tak. Ale zkuste se podívat na nejnovější zprávy a co se dozvíte? Ruská armáda stojí na hranicích s Ukrajinou a řinčí zbraněmi, prezident Putin, což je fakticky samovládce této obrovské a nevyzpytatelné země, už ani neskrývá svoje úmysly a otevřeně vyhrožuje. Klade si podmínky, ultimáta, vysílá zamračené pohledy na všechny srany a očekává od okolního světa jediné - poslušnost, vstřícnost, přizpůsobivost. V roce 1933 se dostal v Německu k moci také jeden takový všehoschopný vůdce, a choval se úplně stejně. Hrozby, podmínky, ultimáta na všechny strany, jak to celé skončilo, všichni dobře víme. Terezínské zdi jsou také jedním z těch němých svědků, těch živých je na světě již pomálu. Skoro jako kdyby se čekalo, až umře ten poslední a celé to může začít nanovo. Důsledky takového konfliktu si, při dnešní zbraňových technologiích, asi ani nelze představit, člověka z toho jímá závrať. Po tom posledním "úletu" mocných tohoto světa a 6ti letém běsnění zmizela celá města, většina území byla v troskách, ulicemi bloudily miliony válečných sirtoků a vdov, a v Evropě nezůstali téměř žádní Židé. Obávám se, že v případě dalším nebude již ani ta Evropa, určitě ne taková, jak jí dnes známe. Narodil jsem se 15 let po ukončení toho posledního válečného konfliktu, válka byla pro mě vždy synonymem slova historie a nikdy by mě nenapadlo, že bych také jednou mohl být její přímý současník. A nijak mi neulevuje ani skutečnost, že se na mě již branná povinnost nevztahuje. Koleje do Terezína totiž pořád vedou, stačí jen vypravit vlak a obeslat "pozvánkou" cestující, jízdenka je jednosměrná, ubytování na místě časově neomezeno. Talentovaný mladý žurnalista, spisovatel a výtvarník, Petr Ginz, který strávil v Terezínském ghettu poslední dva roky svého krátkého života, když byl spolu s třicítkou dalších kluků ubytovaný v budově L417, dnešním Muzeu holokaustu, si v jednom ze svých článků v časopisu Vedem posteskl...

Zatímco doma jsem měl k dispozici celou krásnou Prahu, Staré město, nábřeží, Kampu, Karlův most a další kouzelná místa, teď jsem již dva roky zavřený v téhle špinavé díře, kde mám sotva pár ulic. Jestlipak ještě někdy ta moje místa uvidím... 

Jeho přání zůstalo bohužel nesplněno, jednoho dne, na konci září roku 1944, nasedl do vlaku směr Auchswitz-Birkenau a domů se již nevrátil, stejně jako miliony dalších. Že je to pradávná historie? Že se dnes již nic takového nemůže opakovat? No, když myslíte. Jedna veliká a silná armáda již zase stojí na hranicích jiného státu a má ostře nabité zbraně. A měli bychom mít na paměti, že ty koleje na všechna ta místa pořád vedou...

"Tak nám zabili Ferdinanda."

Touhle památnou větou začíná legendární vyprávění Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, z pera geniálního Jaroslava Haška. Ani čas, ani společenské turbulence, ani všechen ten vědecko-technický pokrok se svou digitalizací života, neubraly na kouzlu a hořké pravdivosti sdělení, která pan Hašek do svého díla schoval. O paradoxech kolem nás, o směšně nerealistickém vidění světa z výšin moci, o obyčejné lidské závisti a prospěchářství, o kamarádství uprostřed šílenosti, nazvývané 1. světová válka. Celé generace čtenářů propadly kouzlu Haškova vyprávění o malých i velkých hrdinech, o smutných i veselých historkách, o mile prostoduché povaze vojáka Švejka, který jde na vše kolem sebe svým prostým rozumem. A málokdy se mýlí.

"Tak nám umřela Alžběta."

Trochu zjednodušeně by se dal takto parafrázovat onen výrok paní Mullerové, kterým v roce 1914 oznamovala světu, že je zase o jednoho potentáta na světě méně. Nejen ta prostá žena z lidu, ale nejspíš vůbec nikdo nemohl tehdy tušit, co všechno bude v brzké době následovat. Že se na evropských polích a loukách proti sobě postaví do té doby nevídané armády a jejich děla a kulomety, že se do vzduchu vydají ozbrojené eroplány a vzducholodě, že na moře vyplují ponorky s torpédy a válečné křižníky. A že se všichni ti aktéři naráz do sebe pustí s tak strašlivou ničivou silou, že v následujících 4 letech téměř vyhladí celou jednu mladou generaci a další dvě na dlouhá léta zcela fyzicky i psychicky ochromí. Nikdo to netušil, nikdo to ani nepřipravoval, nikdo to neplánoval a přesto se to stalo. Byla to v té době nejstrašnější válka všech dob, zanechala 20 milionů mrtvých a dvakrát tolik sirotků po celé Evropě. S trochou nadsázky by se daly ty 4. válečné roky označit za první skutečný pokus lidstva navzájem se vyhladit. Naštěstí vše skončilo dřív, než se to podařilo naplnit. A teď tohle. Zemřela nejdéle vládnoucí panovnice světa, britská královna Alžběta II. "Král je mrtev, ať žije král!" dle tradice volají lidé v ulicích a současně s truchlením za zemřelého panovníka vždy probíhá i radostné vítání jeho nástupce. Doba panování ALžběty II. ale vnesla do zaběhlé rituálu poněkud jinou atmosféru, lidé v ulicích jsou znejistělí, nervózní a plni napjatého očekávání. A stejně tak celý "zbytek světa". Všude je slyšet dojemné proslovy, plné lichotek a superlativ na adresu zesnulé panovnice, ale v pozadí, mezi řádky dobře připravených smutečních projevů státníků a osobností celého světa, lze vyčíst i obavy, nejistotu a možná i strach. Všem se honí v hlavě stejná otázka - A co bude dál? Alžběta II. strávila na trůnu britského impéria těžko představitelných 70 let a celé generace jsou hluboce ovlivněny jejím způsobem panování. Jaký bude nový král? Dokáže udržet křehký "klid zbraní" v zemích koruny? Dokáže udržet na uzdě všechny ty více, nebo méně skryté tendence na odtržení od koruny, Skotskem počínaje? Bude mít dost energie, diplomacie a státnického umění, aby se se všemi těmi úskalími vyrovnal a nevystavil svět nějakým novým konfliktům, jako se to stalo doslova ze dne na den po smrti následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda v roce 1918? Věřím, že to tak bude, i když je nový král již ve velmi pokročilém věku a úloha, ktrá teď před ním stojí, by byla namáhavá i pro mnohem mladšího krále. Snad bude mít dosti sil, fyzických a psychických, nezbývá, než tomu věřit a doufat, že nás nečekají stejně krušné časy, jako když jednoho rána ohlásila Švejkovi paní Mullerová...

"Tak nám zabili Ferdinanda."

A máme tu zase podzim. Období spadaného listí, studených rán, předvánočních úklidů, barevných strání a také marných očekávání. Říká se tomu Listopad. Ani nevím, jestli se mi chce jít někam zapálit svíčku, zamávat vlaječkou a společně s davem zavzpomínat, co všechno jsme si malovali a pak o to přišli. Jak tak čtu titulky na internetu, ztrácím chuť něco oslavovat, nějak mám čím dál větší pocit, že vlastně není co. Nemám rád škarohlídy, co tvrdí, že "líp už bylo", jejich pesimismus mě dráždí, ale pomalu na sobě pozoruji, že již skoro patřím mezi ně. Hanba mi. A tak, namísto toho oficiálního vzpomínání na něco, co snad být mohlo, ale nikdy nebylo a kdoví, jestli vůbec někdy bude, došel jsem k rozhodnutí udělat si takovou svou soukromou listopadovou bilanci.

Před 60 lety...

Někdy na podzim roku 1963 jsem způsobil svou první nehodu, když jsem v listopadové mlze osudně přehlédl na našem dvorku sousedovic kočku a v plné rychlosti, které byla schopna moje tříkolka dosáhnout, jsem jí přejel ocas. Jen moje rychlá šoférská reakce zabránila většímu neštěstí, což ocenilo ono zvíře nevrlým prskáním, naše sousedka hlasitým povykem a moje maminka vařečkou, kterou mi "štípla" na zadku hned několik "bodů" naráz. Tehdy jsem pochopil, že nevděk světem vládne.

Před 50 lety...

Ten chmurný podzim jen těžko mohu vymazat z paměti.  Právě jsem úspěšně, na první pokus, postoupil již do sedmé třídy a definitivně se rozhodl opustit dětský věk, pro mou vyzrálou osobnost již naprosto nevhodný. Vytvořil jsem si k tomu účelu jakýsi pořadník kroků, které měly přinést kýžený efekt - získání odpovídajícího, tedy více důstojného a plnoprávného, postavení v naší rodině (být prostřední opravdu není záviděníhodná pozice), dosažení délky vlasů alespoň na úroveň límečku u košile, postup do pozice lídra třídy, výměnou za třídního kašpárka, a v neposlední řadě získání srdce krásné spolužačky. Bilance toho období ovšem tristní - toho roku se mi nepovedlo realizovat vůbec nic.

Před 40 lety...

Na období několika let, které následovalo po mém návratu z vojenské služby, nelze vzpomenout jinak, než se slzou v oku. Toho podzimu jsem se celkem nečekaně, skoro až zázračně, vytáhl v zaměstnání na post vedoucího, což pro mě, rozeného vůdce, bylo jen potvrzením mého přesvědčení, že lepšího aby pohledal. Však mi to také všichni kolem, jsouc o generaci starší, dávali radostně najevo. Trvalo nějakou dobu, než jsem ukotvil svoje nohy zpátky na zemi a pochopil význam rčení, že trpělivost růže přináší.

Před 30 lety...

Podzim toho roku mám v paměti jako velkou obavu, zda v našem novém rodinném hnízdečku nebudeme v nadcházející zimě opět kolektivně mrznout, jako v té předchozí, která neměla daleko k proslulému ledovému hotelu kdesi za polárním kruhem. Tam se to asi snáší přece jen lépe, než uprostřed Evropy. Naše obavy byly veliké, vykoupili jsme deky a peřiny v širokém okolí (e-shop tehdy ještě neexistoval), děti preventivně zahřívali v troubě, aby akumulovaly teplo, a sobě nasadili rumovou terapii. Všechno se ukázalo nakonec zbytečné, naše kotelna konečně pochopila, že je od toho, aby topila, zařadila vyšší rychlostní stupeň a rozdrážila naší topnou soustavu do té míry, že v některých místnostech už se ani netvořila námraza na zdech. Bylo to nesmírně bohaté období na nářky a lamentace všeho druhu, na všechno a na všechny, nejvíce pak samozřejmě na mě - rád na to vzpomínám.

Před 20 lety...

Krátce po začátku nového milénia má v mé paměti podzim příchuť veliké únavy, nahromaděné usilovnou prací, pro ještě větší blahobyt rodiny, barevnější televizi, lepší automobil, obalenější nedělní řízky a pokrytí nemalých nákladů, spojených s bouřlivým dospíváním našich dětí. Jejich radostné skotačení již přinášelo pramálo radostných okamžiků starostlivým rodičům, snad jen když se nečekaně vrátili včas a v pořádku domů. I takové věci se někdy přihodily. Ale jako vše hezké, i toto období nakonec skončilo a zbyly jen vzpomínky na probdělé noci a hledání zatoulaných potomků v ulicích noční Prahy.

Před 10 lety...

Je zvláštní, že čím kratší doba, tím hůře se v paměti loví vzpomínky, údajně je to první příznak stárnutí, nebo jak se tomu radostnému závěru života říká. Ale něco snad přece najdu. Vidím jakéhosi "stárnoucího mladíka", jak v jedné písni zpívá Pavel Bobek, který se usilovně snaží vypadat svěže a čile, ač je ve skutečnosti vše jiné, než svěží a čilý. Bolí ho často záda, ještě častěji hlava, bez brýlí pomalu nepozná kolik je hodin ani na orloji, a stále dokola přesvědčuje svou drahou ženu, že každou chvíli udělá díru do světa a "melouny" se začnou sypat. Pravda je, že jediné, co se toho podzimu začne opravdu sypat, je podezdívka našeho plotu a to se, při všech těch plánech, zdá všem kolem oprávněně dost málo.

Dnes...

Mohu-li to tak říct, současnost je stejně barevná, jako podzim venku, což je asi to nejlepší, co může být. Na nějaké jásavé letní barvy už není v těle dostatek energie, na ty smuteční pak zase zbývá ještě energie až až (to se v křížovkách objevuje jako synonymum pro mnoho). A tak převládají barvy podzimu, na zahradě i na duši. Symbolizují klid a smíření se vším a se všemi, byť dá všechno to bouřlivé dění kolem jednomu občas pořádně zabrat. Jsou ale i věci veselé a povzbudivé, jako třeba těšení se na penzi, čili dopolední pospávání v křesle a odpolední na otomanu, shlížení z oken na čilý ruch na ulici a neúnavné obíhání obchodů s letáčky a taškou na kolečkách. "Je pátek, to máme nudle s mákem..." konstatuje odevzdaně Kristián, v podání Oldřicha Nového ve stejnojmenném snímku. Krásná představa, jen co je pravda.

Za 10 let...

Zatím zůstává tento papír nepopsaný, ale mohu se pokusit zapojit svou fantazii a vidím následující obraz. Za mírně zamrzlými okny, neboť topná sezóna byla z důvodu úspor ukončena  již na konci září, stojí postarší dáma v brýlích a kulichem na hlavě, lyžařskou rukavicí usilovně čistí zapocené sklo a pro jistotu ani nedýchá, aby měla dostatečně čistý výhled na zahradu. Tam se co chvíli objeví jakási podivná postava, v lyžařské kombinéze a přilbě, která se, v jakýchsi těžko pochopitelných intervalech, objevuje a evidentně zbytečně se snaží dohnat listí, které vítr honí po zahradě sem a tam. Je ozbrojena čímsi velmi hlučným, konkrétně vysavačem listí, který ovšem kromě hluku neplní vůbec žádnou funkci a za celé odpoledne má ten zoufalec ve sběrném pytli, o kapacitě 30 litrů, jen vzduch, dva listy dubu, tři šišky a rejska. Pokud si tedy někdo dovede předstvit rejska, který prošel výkonným ventilátorem. Po šesti hodinách se onen sběrač listí vrátí zemdlen domů, aby zjistil, že je tam ještě větší zima než venku a vyslechl si přednášku na téma zbytečného snažení, pokud venku trvá vítr o síle orkánu. Jejich společnou radostí pak je, že navzdory okolnostem jim v hrnku nezmrzl grog, který mile zahřeje prokřehlá těla, a pak také pohlednice z teplých krajin, co poslaly děti ze svých toulek světem, které zahřívají jejich prokřehlé duše. Přesně jak zpívá Kristián - "Jen pro ten dnešní den, stojí za to žít..."

Za 20 let...

To už je dotaz na AI, na to moje fantazie nestačí.

Já nejraději čtu májovky. 

To jsem napsal někdy v 10 letech, v rámci školní úlohy na téma Moje oblíbená kniha. A zdaleka jsem nebyl jediný ve třídě, většina mých spolužáků, páťáků, to měla podobně. Sem tam se samozřejmě objevil jiný autor, Verne, London, Foglar, ale Karel May a jeho hrdinové to, v této věkové kategorii, jednoznačně válcovali. V našich fantaziích představoval ten svět pravých mužů, krásných žen a jejich hrdinská dobrodružství to nejvyšší, k čemu jsme mohli vzhlížet. Dnes to vypadá směšně, ale náš tehdejší dětský svět zcela postrádal nějaké opravdové hrdiny, vzory, ke kterým bychom mohli vzhlížet a kterých mají naopak dnešní děti snad až příliš mnoho (!!!). Jistě, byl tu Gagarin, toho jsme měli ve škole plné nástěnky, pak dlouho nic a najednou se objevil v kině na plátně ON, málem jsem si překousl vzrušením jazyk, když jsem poprvé viděl statečného náčelníka Apačů (v originále velmi krutého a obávaného indiánského kmene) na jeho úchvatném černém koni a s puškou se stříbrnými hřeby. O ničem jiném jsme nemluvili, to byli pro nás MUŽI. A nejen, že krásně vypadali (i když Lex Barker byl v civilu notorický alkoholik a sukničkář), ale uměli držet slovo a vždy se postavili na stranu utlačovaných. A ještě navíc pokaždé vyhráli a to i proti přesile. Jak my jsme je milovali a za možnost vidět v kině další díl jejich příběhů bychom slíbili rodičům modré z nebe. Pro mě, i pro ostatní kluky, to byl totální vpád do našich myslí, do té doby jen ledabyle formovaných pionýrským šátkem a jednotvárnými články v čítankách, televizi měl doma málokdo (mluvíme o roku 1971) a kdo třeba i měl, stejně se nebylo na co dívat... A tak jsme chodili každé odpoledne ven, do pískovny, rozdělili se na bandity a indiány a absolvovali další "bitvu" o nejvyšší kopec. A jak jsme se snažili je napodobovat. Gesta, postoje, repliky, vše jsme měli dokonale okoukané od našich hrdinů. Dokonce jsem se přistihl, jak se stydím, že jsem (ZASE) neudělal domácí úkol a rychle ho ráno ve škole opisuji od spolužáka - to by přece správný muž, jako Vinnetou, nikdy neudělal, takový podvod (!!!). Vypadá to s odstupem času úsměvně, ale je to skutečně tak. Ti naši hrdinové z filmového plátna nám pravidelně udělovali "lekci" chování, pravdomluvnosti, cti a odvahy, tedy všeho toho, čeho se nám nikde jinde nedostávalo. Naši rodiče, a to je nutno si připomenout, žili v té době v neustálém tlaku orgánů veřejné správy, pod nemilosrdným dohledem úřadů na pracovišti a v obavách, co na ně kdo donese. Žilo se skromě a těžko, na nějaké hrdinské činy nebylo ani pomyšlení a my děti jsme v té dusné atmosféře normalizace rostly trochu jako dříví v lese. Nebylo se moc čeho chytit, na co se upnout a komu se obdivovat. Tedy dokud se neobjevil Karel May a jeho do puntíku vyfantazírovaný báječný svět hrdinů, indiánů, kovbojů a banditů, který nás doslova očaroval. Mám to tak zaryto pod kůží, že dodnes, i po těch neuvěřitelných 50 letech, nevynechám žádnou příležitost znovu a znovu shlédnout v televizi kterýkoliv z jejich příběhů, byť je znám nazpaměť, a to včetně replik těch našich tehdejších hrdinů. Oni již dávno nežijí, ale jejich kouzlo stále působí, zazní úvodních pár tónů ústřední melodie a člověku stačí zavřít oči a vidí je před sebou. A nic na tom nezmění ani fakt, že to celé bylo vybájené a na hony vzdálené skutečným osudům původních obyvatel a osadníků na indiánských územích. Tady nešlo o historii, ale o nádherný ideál pravdy, odvahy a cti a nám to tak imponovalo, že jsme také chtěli být takoví. Někomu se to povedlo méně, někomu více, život hodně obrušuje hrany a mění představy. 

A proč zrovna tohle téma v této smutné a vrtkavé době? Protože máme kolem sebe stále více příkladů z opačného spektra - podvodníků, lhářů, zlodějů, manipulátorů, vyděračů, zlomyslníků a vůbec všech těch novodobých banditů. Kde v tom zmaru jsou nějaké kladné vzory, které by bylo možno následovat? Kam se ztratil smysl pro právo, čest, pro spravedlnost? Všechno zapomenuto? Stále doufám, že ne, alespoň ne trvale. Že se zase objeví nějaký ten "hrdina", možná nebude mít koně a stříbrnou pušku, možná dokonce ani náčelnickou čelenku, ale bude rovný, přímý v jednání a když něco slíbí, vždy za tím půjde a dodrží to. Bude stát na straně slabších a nebude se bát přesily nepřátel. Ale já vím, že jednou přijde, MUSÍ PŘIJÍT (!!!), teď jen, abych se toho ještě ve zdraví dožil...  Zatím nezbývá než čekat a občas si připomenout ty naše, dávno zapomenuté, klukovské hrdiny a jejich statečné činy, alespoň jednou za čas, a třeba prostřednictvím televizní obrazovky. Tak díky pane May. Díky za ty vzory, a také za naději. Kdybyste věděl, jak moc tu naději dnes všichni potřebujeme.

Každý zná ten pocit - začne to večer šimráním v nose, pak se udělá knedlík v krku, noc stojí za bačkoru, každou chvíli vzhůru, no a ráno je jasno - jsem MAROD. To divné slovo označuje nemocného, či třeba zraněného člověka, ovšem bez dalšího upřesnění. A tak může být marod ten, kdo komu naskákaly na zádech pupínky, stejně jako ten, komu vlak ujel obě nohy v kolenou... Černý humor? Vůbec ne, to je syrová realita, která bez obalu ukazuje, jak moc se liší naše vnímání toho, kdo je to marod. No a úplně nejvíc je to dáno hlavně tím, jak vidí onen marod sám sebe. Zda se lituje a každému na stále dokola ukazuje další dva pupínky, které mu od včerejška přibyly, nebo zda bere sám sebe spíš s humorem a umí se svému údělu zasmát. Znal jsem jednoho takového, říkalo se mu "beznohej Franta", protože mu obě nohy opravdu ujel vlak, když se vracel z oslavy svých 18 narozenin a chtěl ho doběhnout a naskočit. Nepovedlo se a zbytek života strávil na dvou protézách. To mu ale nic neubralo na elánu a životním optimismu, jezdil na kole, na motorce, opravoval sousedům auta a nikdy nepokazil žádnou legraci. Byl to parťák do nepohody, jakých není nikdy dost, zatímco těm opupínkovaným bolestínkům je lépe se zdaleka vyhnout. Nepatřím ani do jedné kategorie - nohy mám naštěstí pořád obě a pupínků kdekoliv si okázale nevšímám, takže pak zase raději samy zmizí. Mám totiž zkušenost, že když se tou svou momentální indispozicí začne člověk příliš zabývat, shánět informace a pozorovat se, začne se ta potvora roztahovat a po nějakém čase ho celého zavalí a zadusí. A tak nic neřeším, i když bych občas možná měl... Jedna moje známá má na to takovou teorii, že tento typ muže (myslí mě) je pořád zdravý a zdravý, až jednoho dne prostě zdechne. Přehání, samozřejmě, ale sem tam se nějaká ta odborná pomoc určitě hodí, i já jsem takovou zkušenist již učinil. Jednoho parného letního dne jsem zaznamenal nějaké ty hloupé pupínky na břiše a po svém svyku jsem je ignoroval a to tak dlouho, dokud jsem nebyl upozorněn, že se pravděpodobně jedná o zarděnky. Tato dětská nemoc není v dospělosti zrovna výhrou a tak jsem absolvoval vyšetření a pak izolaci. Trochu mě to poučilo, ale zase ne moc, určitě ne tolik, abych začal se svými drobnými potížemi pravidelně vyhledávat lékaře, změnil to až zásah mojí ženy. A také přibývající věk, proč si to nepřiznat. Dlouho jsem ale odolával a ze židle mě spolehlivě vždy zvedlo takové to hloupé škatulkování, že zatímco když jde žena se svým problémem hned k lékaři, znamená to, že je ZODPOVĚDNÁ, zatímco muž je za stejné situace HYPOCHONDR. Brrrr, takovéhle zjednodušování fakt nemám rád. Hned mi naskakují na zádech pupínky. 

A je to zase tady.

Zítra je 6. prosince, to znamená že dnes chodí Mikuláš, v doprovodu čerta a anděla, navštěvuje děti hodné, i ty méně hodné, a rozdává z nůše dobroty a pamlsky. Vlastně ani nevím, co dnes takový Mikuláš rozdává, ke mě bohužel už dávno nechodí a k našim dětem také ne, ostatně už to žádné děti nejsou. Všechno to nějak rychle pominulo, kouzlo dětského úsměvu je nenávratně pryš. Ale co se dá dělat. Moje vzpomínky na Mikuláše voní mandarinkami, perníkem a čokoládovými figurkami, i nějaké to uhlí, či brambora, se většinou v nadílce našlo. Ale že bych měl nějakou konkrétní vzpomínku na setkání s tou trojicí, to nemám. Bohužel, nebo naštěstí. Špatně zvolené, nebo načasované, příp příliš realistické představení může s psychikou malých "delikventů" také notně zacloumat. Vzpomínám na kolegu z práce, který mi vyprávěl, jak pozval domů nějakého Mikuláše, jehož nabídku našel kdesi v obchodě. Přišli tři dospělí, lehce "naladění" a děsivě namaskovaní lidé, nafasovali nadílku a předvedli náramné divadlo jeho, tehdy 4 letému, synkovi, kterému by rohy náramně pasovaly k povaze. Nejvíc na něho zapůsobil velký pytel, který vláčel čert přes rameno a ze kterého koukaly dvě dětské nohy. Když trojice odešla, tak se za nimi ještě dívali oknem a on synovi povídá - "A příští rok to budou tvoje nohy." Údajně to zabralo, ale pro slabší nátury by to nemuselo dopadnout dobře. 

Ještě jednu vzpomínku na tento den mám. Smutnou. Přesně na Mikuláše zemřel v roce 1981 můj kamarád z vojny, který utekl ven na nepovolenou vycházku a se svou slečnou jel bruslit do zimní haly v Mariánských lázních. A tam se, vlivem těžkého sněhu, prolomila střecha. Nezabil ho ale nějaký trám, nebo nosník, jen ho to přitisklo k ledu a než ho dostali ven, zemřel na podchlazení. Bylo mu 20 let a jmenoval se Mikuláš. I takové věci život přináší, každý má svůj osud někde napsaný. 

Věřím, že to tak je.

Mundůr = stejnokroj.

To jen kdybyste to třeba nevěděli. Ale nic se neděje, samozřejmě, kupříkladu taková Wikipedie to také neví a spokojeně existuje. Ona vůbec neví spoustu věcí, i když se mnohdy tváří, že ví. Tak to já to zase vím, nosil jsem jeden takový slušivý mundůr, vlastně bych měl spíše říct uniformu, naší lidově demokratické armády a to několik let. Konkrétně dva a ještě kousek. Ti, co měli k armádě zvlášť osobní vztah a život v kasárnách jim připadal jako vrchol pozemských slastí, totiž směl - za odměnu samozřejmě - zůstat o něco déle. A tak zatímco ostatní moji souputníci si museli to ráno, kdy jim vypršel "all inclusive" pobyt, sundat slušivé uniformy, obléct si své nudné civilní šaty a vydat se k domovu, já jsem mohl klidně zůstat ve svém loži a nerušeně pochrupovat. No, moc nerušeně to pravda nešlo, ti pacholci mizerní, nevděční, čekali již od osmi večer shromáždění za vraty do našeho baráku, aby je úderem půlnoci s rachotem rozrazili a s hurónským řevem ohlásili světu svůj návrat do civilizace. Musím přiznat, že to nebyly zrovna nešťastnější chvilky mého života, dodnes si tu noc, a následující ráno, pamatuji a přitom už je to téměř 40 let. Ale nebylo to celé zase tak špatné, jak by se třeba dnes někomu mohlo zdát, hodně záleželo na každém, jak moc přišel, nebo naopak nepřišel, připravený, odolný a to fyzicky i morálně. Pravda, z pohledu budování nějaké kariéry to byly dva naprosto zbytečně ztracené roky, o tom asi není spor, člověk dostudoval a namísto nástupu na pracoviště a zúročení čerstvě nabytých znalostí, musel nastoupit na kasárenský dvůr, naučit se oblékat uniformu, zdravit s čepicí i bez a také pochodovat. Na těchto pár dovednostech byla postavena celé síla nejen naší, ale myslím, že v tu dobu všech armád bývalého východního uskupení. Ovšem když se sešla dobrá parta kluků, tak se po prvních měsících okoukávání a otužování, dalo to období slušně a v klidu přežít. Šlo jen o to rychle se naučit ve všem chodit. Koho zdravit, s kým se bavit, kde a kdy si co obléknout, kam nastoupit a jak se z něčeho ulít, na vojně se používal výraz "zašít". My jsme se zpravidla úspěšně zašívali na muničáku (skladu munice), kde jsme, pochopitelně zjm. v létě, využívali rovnou střechu k opalování tzv. "na Adama", tj. bez oděvu a také bez jakýchkoliv ochranných krémů. Tedy až na pár šílenců, co se natírali naftou (!!!). Drželi jsme hlídky, které měli za povinnost každých 15 minut zavelet k obratu, ovšem někdy taková hlídka zaspala a pak samozřejmě docházelo ke spáleninám, někdo dost krutým. Kdo to nezažil, nedovede si představit, co to znamená obléknout si vojenské kalhoty na spálená stehna a zadek a strávit v tom následujících 24 hodin někde ve službě. Takové zážitky člověka hodně zocelí. Jinak to byla spíš veliká zelená nuda, kterou jsme zaháněli všelijak, někdo fotbálkem, někdo s činkami, někdo v restauraci. Víc možností většinou nebylo. Samostatnou kapitolou byla vojenská kontrarozvědka, která neustále dozorovala, aby někdo někde nevyzradil početní stav zimních čepic, za to byly těžké tresty. Zajímavé bylo, že  ačkoliv jsme si na baráku tajně vytvořili takovou buňku odporu a bylo nás tam jen šest, věděli jsme o sobě všechno - za každého z nich bych dal ruku do ohně - přesto oni věděli o každém našem kroku, nočním mejdanu apod. Nikdy jsem to nepochopil a myslím, že ani nechci. Snad je dobře, že jsou ty doby povinné služby pryč a mladí lidé mají možnost se rozlétnout do světa a postavit se na vlastní nohy. Jen občas, když je tak namátkou někde poslouchám, mě napadne, že některým by to slušelo. Možná by se pak na svět kolem sebe dívali dospělejšíma očima.

On the Road. 

Tak nazval kdysi svůj tulácký song písničkář Wabi Daněk. Vyznával se v něm ze své lásky k volnému způsobu života, kde je místo pro víkendové toulky jen tak, bez cíle, spacákem a kytarou přes rameno. Tulák v jeho písni je volný jako pták - životem na plný pecky a neubírat plyn - chce si žít svobodně, po svém, ale nesetkává se s velkým pochopením u většinové společnosti...

Od vzniku písně uplynulo bezmála 40 let, časy se změnily, česká nádraží se již dávno neplní každý pátek odpoledne zástupy tuláků, navlečených snad v tisíci verzích vojenské výstroje všech armád světa, aby pak všichni cestou ve vlaku vybalili kytary a mandolíny a večer zalezli do spacáků, nebo pod celtu a snili svoje romantické sny. Spalo se jim dobře, protože i přes všechno to nepohodlí, zimu a déšť, spálený čaj a málo spánku, věděli, že se v neděli zase vrátí do svých útulných a vyhřátých domovů, k plné ledničce a vlastní posteli. Namísto těch romantických a věčně mladých snílků s kytarami, plní dnes česká nádraží, i přilehlé haly, neuvěřitelně pestrý zástup lidí všeho věku, od pár dní starých novorozenců, po sotva se šourající starce, muži s pohledem upřeným k zemi, mladé ženy, s jedním dítětem v náruči a druhým za ruku. Na sobě nemají uniformy, ani správnou tuláckou výbavu, nemají kytary, banja ani mandolíny, zato mají v očích skutečné slzy. Vyhnala je válka, jejich domovy jsou zničeny, nebo ohroženy, ocitli se doslova během pár dní v cizí zemi, nemají kam jít, kde spát a ani kam se vrátit. Nemají to nejdůležitější, co člověk potřebuje ke spokojenosti, a to je budoucnost. Jejich vlastní, jejich rodiny, přátel a blízkých lidí, jejich rodné země. Jdou tou neznámou zemí, kde jim lidé nerozumí, i když se hodně snaží, kde na ně snad ještě dnes někde čeká teplé jídlo, místo na spaní a hračky pro jejich děti. Přijímají to vše s radostí a zároveň se smutkem, protože dobře vědí, že za svého života nebudou moci takový dluh nikdy splatit a jsou příliš hrdí na to, aby přijímali milodary. Nejistě se dívají kolem sebe a hledají další smysl a směřování svého života, který byl přitom až do nedávné doby šťastný a plný plánů. S romantikou víkendového toulání po krajině v době, o které zpívá Wabi ve své písni, to nemá společného vůbec nic.

Popřejme tedy nejen jim, ale všem, co jsou nedobrovolně právě také někde On the Road, aby co nejdříve našli svůj cíl, který jim vrátí radost ze života, a šťastný výhled do budoucnosti. 

Na vodě...

Nikoliv, řeč nebude o pohnutém osudu státního rozpočtu na další období. Vodou je zde myšlen skutečný živel, který dokáže přinášet občas moře starostí, občas ale také kupu radostí a úžasných zážitků. Zvláště pak v partě. Je to zvláštní úkaz, ale skutečně - pokud se na vodě ocitnou pouze dva v jedné lodi, začne to nutně, dříve či později, mezi nimi skřípat, s přibývajícími kilometry a jezy pak dokonce bublat, a k nějaké ostřejší replice, na adresu spoluplujícího, nikdy není moc daleko. Trochu jednodušší je to, když jsou v lodi oni dva. O poznání horší když jsou v lodi ony dvě (psisko na prostředku se do toho nikdy nezapočítává). Naprosto neprůchozí variantou pak je zamilovaný pár, ona a on. A je úplně jedno, v jakém pořadí ti dva zamilovaní v lodi sedí, výsledek je vždy stejný, totiž totální katastrofa a pohřeb všeho krásného, co si až do té doby mezi sebou společně vybudovali. Jen o něco málo lépe jsou na tom manželé, s alespoň 5ti letou praxí společného života v bytě, o velikosti 1+dveře. Ti už totiž většinou tuší, že zamilovanost je blbost, pro život zcela nepoužitelný cit, a staví vzájemné soužití na mnohem bytelnějších základech, jako třeba tolerance, respekt a umění včas ustoupit. Nic takového ovšem zamilovaný páreček zatím vůbec netuší a s žertem odvrací dobře míněné rady přátel, aby, když tedy mermomocí musí jet spolu na vodu, jeli každý na své lodi. Kdepak, ani slyšet, tajnůstkářky na sebe mrkají, a při představě romantického splouvání meandrů Lužnice, opalování na přídi, spojeného s pozorováním nádherného okolí řeky, a samozřejmě vášní naplněných nocí, v útulném stanu na břehu, poblíž šumícího jezu, se smyslně usmívají. Jeden by jim skoro záviděl, kdyby ovšem moc dobře nevěděl, co je ve skutečnosti na řece čeká. Špinavá a studená voda a v kempu zapomenutý klobouk, dávají hned po ránu tušit, že to dnes zrovna idylka asi nebude. Když se, po dlouhém dohadování, zda se vrátit do kempu, nebo ne, konečně vydají na trasu, připomíná strastiplná cesta všechno jiné, než onu vysněnou romantiku. Zatímco on se marně snaží udržet loď v přímém směru a nekřižovat řeku, jak parník na Mississipi, ona si namáčí nohy ve vodě tak dlouho až jí uplave bota. Když jí konečně po dlouhém boji chytnou a vyloví, schodí on pro změnu do vody její tričko a je rázem zaděláno na parádní den. Sluníčko pere nemilosrdně do zad a oba marně přemýšlí, kde že zůstal opalovací krém, s faktorem 150, který si na vodu koupili. Hned na prvním jezu je takový nával, že fronta čekajících lodí končí až za prvním zákrutem, a aby toho nebylo dost, zaparkuje hned vedle nich skupina lodí s rozjařenými posádkami, které jsou evidentně na tahu již několikátý den v kuse. Vesele hulákají, zpívají oplzlé písně a navíc jim kouří pod nos jakési doutníky. Romantika pak dosáhne vrcholu v okamžiku, kdy konečně najíždí do úzké propusti, kterou je ovšem nutno loď svést na dlouhém provazu, zvaném "koňadra". Pochopitelně bez posádky, ta má v pravý čas loď opustit. Vzhledem k celkově nepříliš pozitivní náladě v naší lodi je to ovšem úkol neproveditelný, zjm. proto, že zatímco on se zběsilým pádlováním snaží trefit lodí na úzký beton a zoufale na ní ječí, aby OKAMŽITĚ vystoupila z lodi, ona začíná teprve hledat druhou botu, protože se až doteď opalovala a nic nedbala jeho chytrých řečí, že má jako koukat pohnout zadkem. Když tedy své  skvostné pozadí, ve vystajlovaných plavečkách, o velikosti papírového kapesníčku, konečně zvedne a začne vystupovat, je všem okolo jasné, že to NIKDY nemůžou stihnout oba. A tak se, za bujarého veselí přihlížejícíh čumilů, otočí loď zádí po směru, a ona jí s neuvěřitelnou grácií svádí propustí, držíc jí ladně za koňadru, a nijak nedbá výkřiků a hrozeb, které k ní vysílá on, sedící bezmocně v lodi a pozadu se potupně sunoucí dolů, jako nějaký plasový barel. Není slyšet, co přesně jí z té lodi říká, ale gesta rukou a výraz ve tváři dávají tušit, že to dnes v noci s tou vášní nejspíš nebude tak slavné. A to je teprve poledne a oba protagonisté našeho příběhu mají před sebou ještě dlouhý úsek, plný kamení, kde budou loď tlačit a okopávat si palce, další jezy s dalšími čumily, nesnesitelné vedro, průtrž mračen, komáry, utopenou lahev s vodou a do ruda spálená ramena. Když pak večer znaveně skončí u malého ohýnku, a´zatímco on stojí půlhodinovou frontu na teplé pivo, ona spálí a vyválí v popelu jeho klobásku, zdá se, že je už na cestě nic horšího potkat ani nemůže. Ale to je omyl, tragický omyl, jak mají oba zjistit hned další den. Pokud se navzájem neutopí ze samé vášně a doplují skutečně až do cíle, patří mezi ty šťastné páry, kterým je určeno prožít spolu dlouhý a spokojený život. Na vodu se ovšem, čistě z preventivních důvodů, spolu opět vydávají až za mnoho let po svatbě a rozhodně jen kvůli dětem. Dobře již vědí, že voda je zátěžová zkouška, kterou ustojí jen opravdu pevné pouto a je zbytečné kvůli pár dnům riskovat rodinnou pohodu.

Tak AHOOOOJ, a vodákům zdar.

Jaké vlastně máme vyhlídky. Jsou opravdu "nadějné"? 

Vypůjčil jsem si tento známý titul, ještě známějšího autora - váženého pana Dickense, právě z toho důvodu, že o tom začínám čím dál víc pochybovat. Nostalgicky si čtu ty nádherné příběhy, zasazené někam do poloviny 19. století, kdy sice lidé žili nuzně, pokud se tedy nenarodili v sametové peřince, ale měli k sobě tak nějak blíž, než dnes máme my. Dřeli šest dní v týdnu, od rána do večera, ale ten sedmý den zašli ráno na nedělní kázání a pak - do hospody, nebo třeba někam na piknik. Prostě žili spolu, v dobrém i ve zlém. Potkali se,promluvili na sebe,  pohladili se, nebo si nafackovali, kluci se poprali ve škole a pak společně trpěli pod páně ředitelovic rákoskou. Oni totiž skutečně ŽILI. Každý den si to znovu a znovu připomínám, jak je to důležité a v dnešní světě, prošpikovaném skrz na skrz technologiemi, čím dál důležitější. Jak rád bych bych žil v té době, měl jsem se do ní narodit. Přitahuje mě tak mocně, že skoro začínám věřit na reinkarnaci, v minulém životě jsem byl možná nějakým dělníkem ve fabrice na špinavém Londýnském předměstí, nebo bankovním úředníkem někde v bohatém centru, možná ale také učitelem někde na venkovské "primary school". Ať tak, nebo tak, určitě jsem byl se svým životem spokojený. Pokud to teď vypadá, že aktuálně spokojený nejsem, není to tak - mám vlastně všechno, co jsem si přál - hodnou ženu, spořádané děti, krásný domov, práci, kterou mám rád, spoustu dobrých přátel a také pár let do důchodu (!!!). Vím, že to není špatná bilance a jistě pražádný důvod si na cokoliv ztěžovat. Je to pravda a také hlavním motivem, proč přispívat na charitu a pomáhat těm, co takové štěstí v životě neměli. Snažím se, seč mohu, aby si takové štěstí zasloužil. Ale jedna věc tu je, která mi nedá klidně spát, a to je budoucnost. Ale nejen ta moje, nebo naše rodinná, ale nás všech. Pokud jste již slyšeli o projektu METAVERSE, asi tušíte o čem mluvím. Šílený (pan Gates laskavě promine) projekt, který již prakticky vyřazuje lidi z běžného života a nahrazuje je pouze AVATARY (tedy jejich virtuálními zástupci) se mi zdá jak z dílny J. Verna. Ovšem obávám se, že to myslí vážně a z té představy je mi těžko u srdce. Takže už žádné setkání s přáteli v kavárně, firemní oběd v restauraci, výlet s dětmi parníkem, nebo rodinná oslava babiččiných narozenin? Jen samí AVATAŘI, kteří se budou za nás vydávat tak úspěšně a tak dlouho, až nakonec zapomenou, že tady vůbec ještě někde jsme... Nejsem žádný zpátečník, rád a často využívám moderní technologie, mobily, počítače, auta, chytré domácnosti - ale tohle je už na mě moc. Netěším se na tu dobu a lituji všechny, kteří budou muset v takové době vyrůstat a třeba pak žít po celý život. Ale - budou vlastně ještě vůbec žít? Já vím, že pokrok nelze zastavit, ale doufám, že při všech těch dalších a dalších možnostech se nakonec podaří i najít nějaké dveře zpět, někam do těch starých časů. Kdy se ještě lidi jen tak na ulici potkali, promluvili na sebe,  pohladili se, nebo si nafackovali. Hlásím se o jízdenku a může být i jednosměrná, a kdyby mě to mělo vrátit třeba do školy, klidně si nechám nařezat tou rákoskou.

Tak už se to stalo - skončil jsem v nemocnici. 

Bylo to náhlé, neplánované, ale tak už to někdy bývá, že se ze zdánlivě banálního problému stane z hodiny na hodinu lapálie nečekaně veliká. Člověk v mém věku by na to asi měl být připraven, ale já jsem nebyl. A to je smutná skutečnost. Ale dobře mi tak, třeba mi to trochu ubere "vítr z plachet" a více posune směrem k realitě. Už mi zkrátka není 20 let a, jak správně říká moje vševědoucí žena, měl bych se občas podívat do občanky, abych si to připomněl. Moje potíže byly hned dvě, ta první v dutině břišní, kde se mi udělalo cosi, co tam nepatří a vyžadovalo to operační zákrok, a ta druhá v hlavě, že jsem na něco takového, jako je hospitalizace, nebyl vůbec připraven. Ne snad, že bych nikdy nebyl v nemocici, oba naši synové si, na rozdíl ode mě, prožili svoje a my jako rodiče pochopitelně s nimi (starší měl těžkou autonehodu a mladší si zničil v práci plotýnky), to je ale něco úplně jiného. Přijít, zazvonit na oddělení, přinést dobroty, moudře promluvit, pak se sbalit a jít domů - to byla moje dosavadní zkušenost s nemocnicemi. Ale zůstat tam? Nepředstavitelné. Tedy až doteď. Jedna zkušenost s pobytem v nemocnici tu sice je, ale to je již tak strašně dávno, že přímí účastnící jistě už ani nežijí a kdoví, jestli vůbec ta nemocnice ještě stojí. Takže to se počítat nedá a můj aktuální zážitek lze tedy brát jako premiéru. Spěch a nečekaný spád událostí, který mé hospitalizaci předcházel, byl sice náročný pro všechny doma i v práci, ale na druhou stranu mi nezbýval téměř žádný prostor nějak hluboce o tom přemýšlet, což nakonec hodnotím jako pozitivní fakt. Ono příliš nad tím mudrovat, coby kdyby, to asi k nějaké velké duševní pohodě stejně nevede. Já jsem tedy přišel do nemocnice zcela nepřipraven na to, ce mě tady vlastně čeká. Něco málo jsem samozřejmě tušil, viděl jsem (povinně) několik dílů Ordinace v růžové zahradě a také americké filmy z nemocničního prostředí. Bohužel jsem si neuvědomil, že scénáře těchto oblíbených filmů a seriálů mají za cíl hlavně pobavit a přitáhnout diváky, s realitou mají společného málo, snad jen ty uniformy sester a lékařů. Vpadl jsem tedy do toho nemocničního prostředí zcela nepoučený a plný ideálů. Realita je drsná, přičemž v řadě aspektů je to zcela pochopitelné, jedná se o zdraví, mnohdy o životy, a na nějaké líbivé scénky tady prostě není čas. Seběhlo se to velice rychle, příjem, operace, rekonvalescence a šup domů - všeho všudy 7 dní. Co je to proti těm, kteří třeba musí strávit v nemocnici dlouhé týdny a měsíce, někdy jsou to i děti. Moje anabáze byla z tohoto pohledu směšně nicotná, to je samozřejmě veliká pravda. Ale i tak, za tu krátkou dobu, jsem stihl posbírat několik dojmů, o kterých jsem předtím neměl ani zdání. Třeba jen to ubytování, kde se člověk musí srovnávat nejen se svým handicapem, ale také se spolubydlícími a ne vždy to úplně klape, to je jeden z těch horších aspektů. Nebo stravování, o tom se již napsaly stohy úvah, nemyslím, že by to k něčemu vedlo, vše se točí kolem financí a když je málo peněz, těžko v kuchyni kouzlit líbivá meníčka. Asi to tak musí být, netuším, v čem je zakopaný pes. Ale pak jsou dojmy, za které jsem moc rád. Je to v první řadě veliká profesionalita a odbornost našich lékařů, kteří, v kombinaci se špičkovým vybavením, dělají doslova zázraky. Mě tedy operoval údajně nějaký robot, nevím jak se jmenoval, ale jsem vděčný, že měl založen správný program a místo střeva mi neodstranil třeba pravou nohu. No a pak jsou tady samozřejmě sestřičky, ty dobré duše, které kolem každého poletují, byť musí mnohdy zápasit s různými rozmary a nenáladami svých pacientů. Jsou bezesporu velmi šikovné, vyznají se ve své práci a je vidět, že mají vysoké odborné znalosti. Některé ale dokáží, k té své profesionalitě, přidat i něco navíc, co člověka zahřeje na duši. Je to zájem, pochopení, milé slovo a úsměv. Nic tak jednoho ve složité situaci nepovzbudí, jako právě tohle. Nejsou takové všechny, každý máme svoje a umět dávat něco navíc je nám dáno v naší genetické výbavě, některé to jde snadno, jiná v tom poněkud pokulhává, takový je prostě život. Já jsem jednu takovou, laskavou, milou a usměvavou, sestřičku, která měla všechny uvedené vlastnosti, v té nemocnici potkal. Když nastoupila do služby a přišla mě pozdravit, přestaly měl bolet jizvy a celý zbývající pobyt jsem se cítil o mnoho lépe. Snad mi bylo i trochu líto, že musím odejít domů. Když potkáte milého člověka, se kterým je radost promluvit, je škoda ho zase ztratit. Ale nebudu sobecký, ta dobrá duše jistě teď již rozdává naději a optimismus zase dalším svým pacientům a na mě si ani nevzpomene. 

Tenhle článek je tedy něco jako moje poděkování, za mě i za všechny ostatní, kteří na jejím oddělení byli, jsou a budou. Děkujeme.

"Мамо, де ми?"

"Що це за люди?"

"Чому я їх не розумію?"

Івану нещодавно виповнилося 6 років, у вересні він піде до школи разом із найкращим другом Денисом. Вони домовилися сісти разом на лаву, якщо їм дозволить вчитель. Ваня повертається до матері й помічає, що її очі червоніють від плачу. Знову.

"Мамо, чого ти знову плачеш, що з тобою сталося?"

Мама йому не відповідає, лише хитає головою й відвертається, щоб Іванек не бачив її обличчя.

"Я голодний, у нас є що їсти?"

Запитання, одні й ті самі запитання знову і знову, — думаeт мама. І що я маю йому сказати? Як мені це пояснити йому? Що в нас нічого не залишилося, що ми повинні були залишити все там, коли ми бігали? Чи може він якось зрозуміти, що в нас більше немає дому?

"Будемо ще виступати? Я мушу піти."

Побачивши, що, мабуть, не отримає відповіді, Іван повертається і намагається долонею витерти спітніле вікно в їх купе. Навколо потяг переповнений людьми різного віку, які сидять і стоять, а у вагоні страшенно жарко. Він притискається носом до холодного скла, намагаючись зрозуміти, що відбувається надворі. Їхній потяг вже деякий час стоїть на станції, але поки що ніхто не виходить. Там багато людей, дехто в формі — напевно, міліціонери, — думає він. Потім помічає, що на багатьох з них помаранчева жилетка — схожі на сміттярів, усміхається Іван. І тримає якісь дошки з написом, а прочитати не вміє, поки що знає лише кілька літер.

"Що там написано, мамо?"

Іван помічає, що з поїзда почали виходити люди, а на провулку почався рух. Мама теж збиває Івана з колін і встає готуватися. Одягає Івана в зимову куртку, взуваєть  та надягає теплу шапку. Потім дістає з-під сидінь маленьку сумочку з кількома речами, єдиними їхніми речами, які були з минулого життя.

"Куди ми зараз йдемо?"

Мама лише невдоволено хитає головою. Його вічні питання. Все ті ж питання. Але як йому відповісти? Я сам не знаю відповідей на ці запитання. Ніхто не знає відповідей. Він дивиться у вікно на купу людей з дрібним багажем, самих дітей і жінок, вони всі йдуть і навіть не знають куди. Вона сумно дивиться на свого маленького сина і гладить його по щоці. Потім вона бере його за руку, і вони обоє йдуть по проходу з поїзда. Можливо, десь там, за допомогою хороших людей, вони обоє знайдуть свій новий дім. І, можливо, тоді таких запитань без відповіді не буде. 

Poté, co bylo vítězství armády Severu, někdy v polovině 19. století, zrušeno na celém území USA otroctví zdálo se, že se tzv. civilizovaný svět jednou pro vždy zbavil otřesného zacházení lidí s lidmi. A dlouhou dobu to tak skutečně i vypadalo, lidé různé barvy pleti a vyznání k sobě postupně začali nalézat cestu a učili se žít v klidu a míru vedle sebe, otrockou práci začaly postupně nahrazovat stroje a svět se hned zdál být veselejším a příjemnějším místem k žití. Zdánlivě nekonečná selanka však byla zcela nečekaně ukončena v 80. letech 20. století, kdy svět spatřil první typ přenosného telefonu - MOBIL. První modely, pravda, ještě nebyly zdaleka pohodlné a praktické na denní nošení a používání, a to nejen svými rozměry, ale také nedostatkem dosahu spojení. Do naší republiky pronikly tyto zákeřné přístroje až začátkem 90. let a to v dvoumužném provedení - museli jsme s ním jít dva, jeden nesl přístroj a hledal signál, druhý telefonoval, pokud byl ovšem signál nalezen. Takto se dalo mobilně telefonovat asi tak na třech místech v Praze a jednom v Brně. Zprvu se to zdálo být jen jako takové zpestření života pro majetné, které jen těžko najde oblibu a využití u běžné populace. Ale ouha! Od prvních mobilních krůčků uplynulo sotva 30. let a naráz jsme opět všichni upadli do otroctví, slavnostně zrušeného v roce 1865 výnosem Abrahama Lincolna. Tentokrát jsme ale otroky úplně všichni, bez ohledu na věk, stav, řeč a barvu pleti. Toto novodobé, a doslova celoplanetové, otroctví má na svědomí ten malý kapesní přístroj, který už dávno nepřináší jen užitek, ale v řadě případů spíše stresové situace, pracovní přetížení, šikanu, závislost, časový pres, rozvody a nekonečné hádky v rodinách. A nevybírá si. Tento malý bakelitový otrokář s anténkou si podmaní stejně lehce úspěšného byznysmena, jako maminku na mateřské, seniora v domově důchodců, či dítě školou povinné. Je nemilosrdný a šance mu uniknout ze spárů je pravděpodobná asi jako výhra v Lotynce. 

"Proč mi to nebereš?"

"Kde teď jsi?"

"Stíháš to?"

"Kam jsi mi dala tu tašku?"

"Už máš úkoly?"

"V kolik přijedeš?"

"Byl jsi tam?"

Snad každý se s jeho nesmlouvavými metodami již setkal, někdo to trpně snáší, někdo láteří kudy chodí, jiný se snaží na něj vyzrát. Jedou v tom všichni, málokdo dobrovolně, ale zato s hromadou výmluv, že to prostě jinak nejde. Jde, samozřejmě že jde, to jen ten otrokářský přístroj nám vsugeroval, že bez něj nemůžeme žít. Věřím, že přijde doba, kdy se ukáže opak. A pak, stejně jako s pověstnou poslední cigaretou, učiníme všichni poslední volání, pošleme poslední zprávu a vyfotíme poslední fotku, než toho mrňavého prevíta vyhodíme na smetiště dějin. A budeme volní, svobodní a také zodpovědní za svůj další život, který už nebude řídit žádný displej, ale náš rozum. Tedy pokud nám po té době otročení ještě nějaký zbyde.

"Pančí, zadrnkejte..."

Tak přesně takový "pokyn" je občas slyšet v jedné základní škole. Asi je dobré dodat, že se jedná o malou venkovskou školu, tzv. školu "rodinného typu", v takové škole se totiž většinou mnohem snáze vytváří příjemná a vstřícná atmosféra, všichni se mezi sebou dobře znají, a mezi žáky a učiteli vzniká vztah, který je určitě víc, než jen pracovní. Ne snad, že by se i na takové škole nevyskytly občas problémy, ale řeší se zpravidla mnohem rychleji a jednodušeji, protože se zkrátka nikdo a nic jen tak neschová. No a právě z takové sdílné a přátelské atmosféry pak vyplyne něco takovéhoj, jako "Pančí, zadrnkejte.", a není to myšleno nijak zle, nebo urážlivě. To jen žáci, takto neformálně, vybídnou svého oblíbeného učitele, aby jim něco zahrál na své milované housle. Jsou to uličníci, co nemají daleko k jakékoliv lumpárně, a nejspíš právě před chvilkou přivedli svého třídního do varu nějakým originálním nápadem a teď nutně potřebují uklidnit zjitřenou atmosféru. Pančí, abyste dobře rozumněli, je totiž jakási zdrobnělina všeobecně žáky používaného oslovení učitele "pančeli", příp. "pančelko". Za časů minulých to bylo pro změnu "souhu" a "souško", pamětníci jistě vědí své. A protože zmíněný "pančel" dosáhl za dlouhá léta svého pedagogického působení renomé věčně dobře naladěného, příjemného a vstřícného učitele, získal kdysi od žáků i svůj originální titul "Pančí" a už mu to zůstalo napořád, tyto věci se jak známo dědí z generace na generaci. A netřeba za tím hledat nějakou neuctivost, nebo snad dokonce zesměšnění pozice učitele, spíše naopak, je to něco jako uznání jeho pedagogického mistrovství. Pochopitelně není jediný, přestože se dnes s oblibou na učitele svaluje vina za kdeco - jedni učí málo, druzí zase moc, ta je přísná, ta zase všechno dovolí, v téhle škole mají laťku moc nízko, v tamté zase moc vysoko apod. - věřte tomu, nebo ne, všichni se snaží ze všech sil. Že se Vám to nezdá? Že třeba zrovna na té Vaší škole to nefunguje? Že byste změnili všechno a oni naopak nechtějí změnit vůbec nic? Ano, souhlasím, že ve školách by se mohlo (možná dokonce mělo) změnit mnohé a také jsem za to, jako rodič, jednu dobu velmi usilovně bojoval. Možná stejně, jako dnes Vy, a možná i o něco víc. A pak jsem mezi ně jednoho dne přišel. Dnes mám tak tu čest a milou příležitost zvát některé z nich kolegou a kolegyní a sdílet s nimi nejen kabinet, ale také každodenní radosti i starosti, obojího tato profese přináší míru vrchovatou. Od té doby už si nemyslím, že je to tak snadné, tedy změnit by se určitě mohlo všelicos, ale v té zaplavě všemožných povinností už na to nezbývá dostatek energie. A to jsem tam mezi nimi jen chvilku, někteří vydrží celá desetiletí, někteří to mají jako celoživotní poslání. Věřte, že "zevnitř" škola vypadá jinak, než "zvenčí" i když je pochopitelné, že to většinou není na první pohled poznat. Možná by tomu pomohlo trochu víc oboustranného pochopení, hledání společných cílů a vzájemná podpora při jejich realizaci. Nic tak nezamrzí každého učitele, než kritika jeho práce ze strany rodičů, a naopak neznám větší motivaci, než sebemenší pozitivní reakci na jeho úsilí. A stačí maličkost, třeba jen krátká zpráva na školním mailu, kterou si ráno rozklikne, než se zase vrhne do toho víru událostí. Věřte, že ho to nabije energií ne na ten jeden den, ale třeba na celý další měsíc. Dělám to dobře, snažím se a někdo si toho všiml !!! Mám tedy tu kouzelnou možnost poznat to učitelské povolání z obou stran a tato moje krátká zpráva by měla být poctou všem pedagogům, ředitelkám a ředitelům, jejich zástupcům, učitelkám, učitelům a také asistentům, za tu obrovsky náročnou práci, kterou všichni tak moc potřebují, a přitom málokdo opravdu ocení. 

PANČÍ, ať už jste kdokoliv a kdekoliv, děkuji, že ve školách pořád ještě jste.

Nemějte obavy, tohle rozhodně není další, asi tak miliontý pětistý padesátý pátý, článek o virech, co nejsou vidět, lůžkách, které chybí, vakcínách pro všechny, o které ale všichni nestojí, a dokonce ani o politicích, kteří tahají za jeden provaz, ovšem každý jen za ten svůj... Ne, toho všeho mám samozřejmě plnou hlavu, asi jako všichni, a také plné zuby, asi jako všichni, ale protože jsem od přírody optimista (tzn. nepoučitelný blbec, který si za všech okolností myslí, že vše dobře dopadne), umím to vytěsnit někam hodně na okraj a netrápí mě to. Možná by mělo, ale netrápí. Trápí ale mě jiná věc, na kterou musím poslední dobou myslet čím dál víc...

A co bude dál?

Napadlo Vás někdy, co bude po tom, až celá tahle nešťastná doba jednou skončí? Že nemá smysl se tím zabývat? Já myslím, že má. Určitě má, protože ať to dnes vypadá sebehůř, ať je krátkodobý i středně dobý výhled třeba sebechmurnější - přijde doba, a to mi věřte, že to tak bude, kdy se o tom všem, čím aktuálně všichni žijeme, bude mluvit již pouze v čase minulém. No jo, to bylo tehdy, za "kovidu", řekne se s úsměvem a možná trochu posměšně, aby se dalo najevo, že "nás se to tehdy rozhodně netýkalo". Ale jako to, že netýkalo? Týká se to nás všech a nejvíc samozřejmě těch, co tzv. "nesou na bedrech tíhu doby", tedy nás všech dospělých. To my dnes tu dobu žijeme, komentujeme, rozhodujeme se, kritizujeme i chválíme, každý podle svého gusta, možností a založení. A není to lehké, to víme všichni. Tak jaképak "netýkalo"? Že nic takového nikdo neříká? Ne, dnes ještě ne a nejspíš ani zítra, pozítří, za měsíc a pravděpodobně ani za rok. Ale jednou to přijde a to je přesně to, na co myslím stále častěji. A proč že ty moje obavy? Tak já Vám to povím, pokud Vás to tedy zajímá. Hodně mě zajímá historie, ale ne ta pradávná, naopak - ta relativně nedávná, události 20. století, zvláště pak obě světové války. Nejsem militantní typ, mám za sebou dvou letou prezenční službu v lidově demokratické armádě, dokonce nastavenou o nějaký ten týden strávený ve vojenské base na pluku (za vzorné plnění povinností stráže), a to mi jako životní lekce opravdu bohatě stačí až do důchodu. Netoužím po žádném válečném konfliktu, mě fascinují příběhy lidí, kteří si tím těžkým obdobím museli projít, protože neměli na vybranou. Stejně, jako dnes my. Četl jsem příběhy přeživších vězňů z Osvětimi, vzpomínky dětí z Terezínského ghetta, všechny mají jedno společné - ti lidé (v řadě případů děti) si i za těch hrozivých okolností zachovali svou vůli žít a schopnost držet spolu, a to jim pomohlo udržet si zdravý rozum a dočkali se konce. Po válce to také nebylo vůbec jednoduché začít znovu normálně žít, museli se to znovu naučit, ale zvládli to. Ano, také my se jednou dočkáme, a pak budeme muset zapomenout - kdo se tenkrát naočkoval a kdo ne, kdo koho nakazil, kdo koho udal na HS, kdo měl třeba pravdu a kdo naopak žil v klamu, kdo zavinil, že spolu polovina rodiny nemluvila, kdo musel odejít z práce, kdo se nebál žít, bavil se a cestoval a kdo se naopak bál vystrčit nos ze dveří, takže skoro přestal žít, kdo ztratil přátele, kamarády, spolupracovníky jen proto, že byli "na druhé straně", kdo všechny kolem sebe obviňoval a kdo neustále ve všem viděl nějaký podvod a útok na svoje svobody. Protože jinak nebudeme umět spolu zase normálně žít. A to by byla veliká škoda a veliké neštěstí pro budoucí generace. Ty přece nemohou v takové atmosféře normálně vyrůstat. Co by z nich bylo? Myslím na ty věci každý den, někdy i v noci, a čím dál víc mám z toho obavy, jak to všechno zvládneme. Pomůžou nám v tom politici, lékaři, vědci, vakcíny? Ne, nepomůže nám nic, když nebudeme chtít. Tak na to všichni také zkuste, alespoň občas, pomyslet. A nezavírejte si vrátka, nepalte mosty, nehledejte rozdíly - hledejte k sobě cesty, občas už skoro nejsou vidět...

Přeji mě, nám i Vám do budoucna vše dobré.

Bojím se pustit televizi. A kdyby jen to, bojím se otevřít internet a cestu domů volím oklikou, abych nemusel jet kolem lékárny. To je ovšem čím dál složitější, jsou na každém rohu, pomalu začínám mít pocit, že jsem zdravím doslova obklíčen. Tedy - to by samozřejmě bylo dobře, kdyby se ovšem nejednalo o zdraví instantní, skryté v mastech, kloubních výživách a pilulkách na všechny lidské neduhy. Alespoň takhle to tvrdí všichni v té reklamě v televizi, na internetu a na dveřích do lékárny. Začínám mít pocit viny, že si pravidelně nekupuji svou dávku zdraví, odmítám se mazat jinak než zevnitř, a nezlomila mě ani jedna populární herečka, která si v 80ti letech dávala nohu za krk, podezřívám jí totiž, že to nebyla její noha. Když jsem to jednou také zkusil, vykloubil jsem si kyčel a strávil dva měsíce ve visutém lůžku. Aby nebyla mýlka, co se týče zdravotnictví, tomu samozřejmě vždy rád pomohu na nohy. A kdyby snad měly jít lékárny na buben a farmaceuti žebrotou, rád si zaváži obě kolena, strčím teploměr do všech otvorů a rozpustím náklaďák vitamínů rovnou v naší studni. Ale nikdo po mě nemůže chtít, abych ty tuny pilulek také konzumoval, a ani nikomu jinému to nedoporučuji, tady jde o zdraví, vážně. Myslím, že by všem prospěla jen jedna medicína - něco na obnovu zdravého rozumu. Vzít ho pěkně do hrsti a přimět tělo, aby se o sebe začalo zase trochu starat samo. Jde to z tuha, samozřejmě, a nejde to hned, ale je potřeba to alespoň zkusit, nějak začít a pak se uvidí. Každý podle svých možností - někdo třeba ubere nikotinu, jiný otočí basu piv jen jednou týdně, další vynechá druhou večeři, ti morálně zdatnější třeba zakoupí značkovou obuv a začnou pobíhat, zpočátku kolem domu, pak i dál. Pro konzervativce se nabízí varianta střed - snížit všechnu spotřebu o třetinu a kdo si troufá, může třeba začít do práce a z práce chodit pěšky, třeba zrovna kolem té lékárny. Abych šel příkladem, začal jsem na sobě také pracovat a vzal jsem to pěkně z ostra, jaképak přešlapování. O mě je totiž široko daleko známo, že jedu tzv. "na cukr", je to návyk již od útlého dětství, kdy u nás doma nic jiného než sladkosti nikdy nebylo, alespoň já jsem nic jiného nikdy nenašel. A tak jsem to do sebe soukal a soukal, až si tělo vytvořilo závislost. Jsem na tom bídně, jak nedostanu do hodiny po startu organizmu svou pravidelnou dávku, chřadnu a hroutím se doslova před očima, už to několikrát skončilo chvilkovým bezvědomím, ze kterého mě probrala až vůně kapučína. Jakmile mi totiž ta nádherná vůně skořice pronikne do nosu, dostane mozek potřebný impulz a mé tělo opět obnoví své základní funkce - tedy přijímat a vylučovat. Nic víc od něj ovšem v tomto stádiu čekat nelze. Ale jak říkám, jsem na sebe mimořádně tvrdý, vědom si pravdivosti pořekadla - je důležité umět si poručit, ještě důležitější je ale umět se poslechnout. A tak jsem razantně omezil svou denní dávku sacharidů a odebral jsem si pravidelnou tatranku ke kávě. Takže už jich sním za den jenom šest. A výsledek se okamžitě projevil. Jsem ve sqělé, řekl bych životní, formě, schody do naší podkrovní ložnice doslova vyběhnu, i když s dvěma přestávkami, a mám bystrého ducha, bohužel nevím, kde momentálně vězí. O čemž tak trochu vypovídá tento článek. Pod stromečkem očekávám opět roční balení kloubní výživy a předplatné časopisu Zdravá lékárna. Ale mě jen tak nedostanou - už jsem si ve společnosti Opavia objednal kamion sušenek a začal jsem vyklízet garáž, čekám zásilku každým dnem. Tak mějte dobrou mysl, a tu druhou polovinu zdraví určitě už někde naženete. I bez pilulek.

Tento příspěvek je věnován všem, kteří, stejně jako já, pojali podezření, že vládnou talentem vytvářet příběhy a oblažovat širokou veřejnost svou mimořádnou fantazií a skvěle vybroušeným slohem. Jak se to ale stane? Jak se, z jinak celkem normálního a ničím nevybočujícího človíčka, žijícího svými každodenními radostmi i starostmi, stane doslova přes noc spisovatel-amatér, doslova ohrožující celé své blízké okolí svým, právě objeveným, literárním talentem?

Po pravdě?

Nemám tušení...

Přesně tohle se mi totiž před nějakým časem přihodilo, a ještě jsem se z toho šoku nevzpamatoval. Prostě jsem jednoho zimního večera, při sledování, pravda - ne moc pozorném, nějakého úžasného TV seriálu, došel k přesvědčení, že něco tak "hodnotného" dokáži napsat také, budu-li mít nějaké dobré téma. A tak jsem, o jedné z nesčetných reklamních přestávek, tiše a bez větší pozornosti mojí ženy, otevřel počítač a uzavřel uši, resp. přívod zvuku do hlavy. To je velmi praktická dovednost, kterou vládne většina mužů, žijících ve dlouholetém a spokojeném manželství. A takto dokonale odstíněn od rušivého okolí otevřel jsem prázdnou stránku dokumentu a několik dlouhých minut na ni upřeně hleděl, jestli se dostaví ten spásný NÁPAD. O čem to bude? Kdo bude hlavní hrdina a co mu připravím za dobrodružství? A jak to pak skončí? Mnoho otázek, žádná rozumná a použitelná odpověď. Šmarjá, jak to ten Dumas dělal, že dal dohromady takové dílo, tolik mušketýrů a tolik událostí, že to čtenáře zajímá i po 180 letech? To nikdy nedokážu - bylo první, k čemu jsem logicky došel a zavřel jsem počítač. První autorský krok tedy skončil dřív, než vůbec začal a nějakou dobu se zdálo, že u toho i zůstane. Ale ta myšlenka nakonec zvítězila nad mým poraženectvím, vracela se znovu a znovu, a nakonec mě přinutila přijmout fakt, že mušketýry tedy sice nenapíši, ale něco malého, skromného bych snad zkusit mohl. A tak jsem hledal téma, které by mě bavilo - v úvahu přicházelo sportovní prostředí, kde jsem jako doma, samozřejmě školní prostředí, kde jsem teď víc než doma, dokonce jsem zvažoval i erotické téma - takové okénko vzpomínek, ale nic z toho mě nedokázalo nastartovat do potřebné autorské provozní teploty. Bez té to totiž nejde, autor musí mít ideu, jak příběh začne, kam bude směřovat a kde skončí a ta se pořád ne a ne dostavit. A pak to přišlo - objevila se AI a probudila mou fantazii do té míry, že se začaly stránky v mém dokumentu plnit tak nějak samy, až jsem občas překvapeně koukal, co jsem to zase napsal. No a vznikl příběh o přátelství, které překoná kdejakou nástrahu a vydrží čekat neuvěřitelných 85. let. Vznikla Výměna. Dopsal jsem poslední odstavec, vytvořil, s laskavou pomocí AI, hezké ilustrace a otevřel šampaňské. Sláva, nazdar, heuréka - mám HOTOVO, je ze mě spisovatel.

Taková hloupost!!!

Nemohl jsem být víc vzdálený pravdě, ale o tom človíček, co má ještě mokrou násadku od poslední věty ve svém rukopisu, nemá ani zdání. Vůbec si neumí představit, jaká mašinérie se teprve teď dá do chodu, kolik dalších lidí mu začne do toho jeho milovaného dílka strkat nos - tohle dej sem, tohle tam, tohle přepiš, tohle raději vyhoď... Občas má autor dojem, že vlastně měl napsat něco úplně jiného, nebo možná raději nic. Trochu to jednoho vyleká, zvláště když na to není moc připraven, a to ještě ani chudák neviděl ty účty, co mu začnou chodit, aniž by tu jeho prvotinu někdo vůbec přečetl, natožpak koupil. Ale to vše tak nějak patří k věci a každý takový autor, chce-li se za něho považovat, se s tím musí naučit žít, a nakonec to tedy potkalo i mě, pokud jsem to tedy nechtěl vzdát. A to věru nechtěl. Kdo by také chtěl, když si představí ten čas, strávený nad klávesnicí, a že ho není málo? Kolikrát mě napadlo, když jsem mazal, přesouval a přepisoval celé dlouhé pasáže - jak to sakra ten Dumas dělal, jen s perem a papírem? Musel být natolik geniální, že to prostě napsal a nechal tak, jak se dnes říká "Na první dobrou." Ale každý prostě nemůže být literární génius, není-liž pravda? A tak nakonec mám to svoje vysněné dílko, které mám rád a tajně doufám, že si to třeba i někdo rád přečte. Mě se to líbilo, už když jsem to psal.

A jak to uzavřít? 

Přeji všem začínajícím psavcům, kteří se rozhodnou zkusit literárně vyjádřit, aby se jim to podařilo a měli z toho radost, jako dnes já. A jsem vděčný všem, kteří mě po celou dobu podporovali, to takový začínající pisálek moc a moc potřebuje. Tak DÍKY všem a těšte se, bude to počteníčko.

Nikdo neví, kdy na něho přijde řada. Naštěstí.

Ne v nějaké frontě na nedostatkové zboží, na městský byt, nebo na povýšení v práci. Nic tak přízemního. Jedná se o pořadí, v jakém odcházíme z tohoto světa. V nějakém okamžiku jsme přišli a v nějakém odejdeme, to je jediná jistota, kterou má každý z nás. Akorát to pořadí zůstává neznámou. Kdy to tedy bude? Za 10 let? Za 50 let? Nebo snad už zítra? Všichni o tom čas od času přemýšlíme, jako teď já, ale ve skutečnosti by to chtěl vědět jen málokdo. Mám na mysli konkrétní termín, datum, hodinu a místo našeho odchodu. Věřím, že kdo to své konečné datum zná (třeba z důvodu těžké nemoci), jen těžko se ubrání, aby na to neustále nemyslel, aby mu každý den ráno neproběhlo hlavou - kolik mi vlastně ještě zbývá? Možná to dojde až tak daleko, že tomu člověk přizpůsobí celý svůj další život, svoje chování, jednání, rozhodování (to mi už ani nestojí za to, ne takovou chvíli...). A možná ten konec nakonec sám nějak podvědomě přivolá, může se to stát, jábych so toho určitě u sebe obával. A tak to vědět nechci. Počkám si a až to přijde, chci být překvapený, jen doufám, že mám ještě nějaký čas vyměřen. Rád bych stihl ještě spoustu věcí, které pořád někam odsouvám. Člověk musí věřit, že to nebude hned, že na něj ještě řada nepřišla. Uvědomím si to pokaždé, když jsem konfrontován s nějakým nenadálým odchodem někoho, kdo si až do poslední chvíle myslel totéž. A přesto se to stalo, přišla na něj řada. Když odejdou rodiče, je to vždy  smutné, ale pokud již dosáhli svého věku, tak se s tím tak nějak počítá, že to přijde. Tak to na světě chodí. O odchodu dítěte nechci ani uvažovat, nic horšího v životě žádného rodiče potkat nemůže, a vůbec přitom nezáleží na jeho věku. Kritické to začne být, když začnou nečekaně odcházet vrstevníci, přátelé, známí, kamarádi, kolegové v práci, sousedé z ulice. Najednou si člověk uvědomí, že se to může stát i jemu. On, ona, byli přece také ještě mladí, zdraví, silní a plní života, jako já. Tak proč? Co se stalo, že na ně přišla řada? Asi je lépe o tom moc nepřemýšlet, prostě se to stalo, já jsem ještě tady, život jde dál. Ale ne vždy to jde tak snadno. Před časem odešel nečekaně můj velký kamarád, jen tak, ve spánku. Naše kamarádka se dokonce rozhodla to vzít do svých rukou a ukončit život, který jí přinášel nesnesitelnou tíhu. Nedávno jsem měl možnost mluvit s dávným kamarádem z vojny, kterému z ničeho nic odešla žena, nemoc, nemocnice, konec. Za pár týdnů byla pryč. Podle mě nikdo z nich ještě nebyl na řadě, byli mladí, měli rodiny, spousty plánů, nesplněné sny. Ale nikdo neví, kdo a proč to pořadí určuje zrovna takto. Nezbývá, než to přijmout. Ale je to velmi těžké pro ty, kteří zůstanou. Kdysi jsem na vojně četl povídku, jmenovala se Vánoční stromek. Byl to poetický příběh se smutným koncem, který pojednával o posledních měsících otce a nevyléčitelně nemocného malého syna, kteří se rozhodli, že budou žít až do poslední chvíle naplno a užívat každý den. Otec opustil svou práci a všechen svůj čas věnoval synovi, odmítl se smířit s verdiktem lékařů a věřil až do poslední chvíle. A pak, bylo to skoro po roce, právě na Štědrý večer, když se jen na chvilku vzdálil z domu, našel po svém návratu syna již bez života. Mohl na ten okamžik být připraven, ale nebyl, protože nechtěl být a tajně doufal, že se tím něco změní. Nezměnilo. Přišla řada na jeho syna a nic to nemohlo změnit. 

Asi je dobře, že nevíme, kdy přijde řada na nás...

Dnes to bude na sváteční notu. 

Právě začal čas Adventní, takže se k hlubšímu rozboru přímo nabízí téma Vánoce. Ale nebude to nic o vánočních trzích, beztak zrušených, ani o vtíravých reklamách v telce i na internetu, kde neustále odkudsi vykukuje ten zelený příšerák a vnucuje člověku jakýsi supermoderní zázrak techniky, vhodný pro vnoučata, i bez toho rozmazlená až po všechny myslitelné meze. Ne ne, ani nápad. Ve mě, věřte nebo ne, slovo Vánoce totiž vzbuzuje zcela jné emoce, než nákupní horečku. Nevím, čím to je, protože moje dávné vzpomínky na toto období nijak přeradostné nejsou, vlastně ony nejsou téměř žádné. Proč tomu tak je, nemám tušení, vždyť jinak si pamatuji kdejakou "ptákovinu", s pamětí opravdu problém nemám. Tak kam se mi poděly zrovna Vánoce? Proč jsem neztratil třeba vzpomínku pobyt v nemocnici, to mi bylo tak pět a dodnes mě to občas budí ze spaní? Já bych si zrovna Vánoce pamatovat moc chtěl, možná bych si to měl přát k Ježíšku. Ale také je klidně možné, že kdyby se mi to třeba splnilo, že bych z toho nijak nadšený nebyl a dost možná bych na to chtěl zase co nejrychleji zapomenout. Že to nedává smysl? To je pravda. Ale proč by mělo? Copak vše kolem nás vždy dává nějaký smysl? Kdepak, to vůbec ne, ale v téhle mojí nevysvětlitelné amnézii možná kus logiky najít lze. Jak známo mozek člověka je uzpůsoben k tomu, aby to dobré uchoval a špatné někam vytěsnil, a to nám dává sílu překonat i zdánlivě nepřekonatelné. Jestli jste teď nabyli dojem, že jsem měl nějaké krušné a emočně prázdné dětství a hodlám si tu poplakat někomu na rameni, jste na omylu. Nebylo to tak, naši rodiče dělali co mohli (v 60. - 70. letech min. století), řezali nás jen občas, vždy po právu, a v rámci možností nám dopřáli. Že těch možností zrovna dvakrát nebylo je jiná věc, kdo tehdy už byl nasvětě, tak si jistě pamatuje ty prázdné regály v ochodech, znuděné prodavače a artikl pod pultem. Takže je asi jasné, proč jsou moje vzpomínky na Vánoce tak šedivé, ono nebylo čím je rozsvítit, tady až na výjimky. A o jednu z nich se tady podělím.

Píše rok 1970, je prosinec jak z Ladových obrázků, i v Praze leží 20 cm sněhu a mrzne jen to praští. Mě je už skoro 9 a půl, nejsem žádné mimino, jsem přesvědčen, že si zasloužím konečně nějaký pořádný dárek pod stromeček a také jsem to Ježíškovi napsal a dokonce i nakreslil. Jsem rozhodnutý - bude to auto na dálkové ovládání. Stejné, jako má Láďa, můj největší kamarád, on je o rok starší, už je mu celých 10. Že by to třeba nevyšlo absolutně nepřipadá v úvahu, dopis byl včas napsán, zalepen a řádně distribuován (i když tehdy jsem toto slovo myslím neznal), takže z mého pohledu bylo učiněno dost, na řadě je Ježuch. Abych to ještě co nejvíc pojstil, rozhodl jsem se konat dobro, měl jsem za to, že bude plně postačovat začít s tím tak někdy na začátku prosince, abych se neuštval a aby si Ježíšek třeba všiml. A tak si stelu postel, to by učitě mělo zabrat, najednou se náš dětský pokoj, pardon - pokoj pro děti (jestlipak víte, v čem je rozdíl?), rázem zútulnil a je už si i kam sednout. Dokonce už ani z družiny se denně odpoledne nevracím celý obalený blátem a rukavice jsem za poslední týden ztratil jen jednou. No nejsem zlatíčko? To by si snad musel všimnout i slepej, že se mi začíná kolem hlavy dělat svatozář. Pravda, trochu to moje snažení pokazila nemilá epizoda s bruslovkou, která mě postihla minulý týden. Pro mladší ročníky - bruslovka je dřevěná deska pod zadek, na kterou jsou za spodu přidělány dvě brusle. To si jezdec vynese na kopec, tam si na to sedne a zvedne nohy nahoru. Cesta z kopce dolů je rychlá a zcela neřízená, většinou to končí závějí na krajnici, v horším případě kandelábrem, brzdu ta potvora nemá. V mém případě se ovšem jednalo o bruslovku kamaráda Tondy, který mě pod kopcem použil jako airbag, aby ztlumil tvrdé přistání a při té příležitosti mi bruslí rozsekl tvář, těsně pod levým okem. Krve jak z vola, řev, sanitka a sedm stehů nebyly zrovna tou pravou předvánoční atmosférou a na chvilku mě dokonce napadlo, že je všechno moje úsilí ztraceno. Tohle asi ten Ježíšek těžko přehlédne. Jaké pak bylo moje překvapení pod stromečkem, když jsem jako poslední (tzn. TŘETÍ) dárek rozbalil vysněné auto s dálkovým ovládáním. Vlastně to nebylo auto, ale rovnou autobus, a neovládal se volantem, nýbž jedinou pákou, takovým kniplem. Naučil jsem se s tím jezdit okamžitě a od té chvíle mě prakticky nebylo možné doma zastihnout v klidové pozici, pouze v běhu za autobusem, jezdil proklatě rychle. To ovládání nebylo nijak komfortní, ale mělo jednu obrovskou výhodu - pro mého, o tři roky mladšího, bratra bylo nepřekonatelně složité a po třetí těžké havárii se stolem mu byl vydán úřední zákaz jízdy. To bylo vrcholné blaho, měl jsem ho jen a jen pro sebe. Na tyhle Vánoce nikdy nezapomenu a i kdyby měly být jediné, stály za to. A ani jsme k tomu nepotřebovali toho zeleného paňácu.

Tak šťastné a veselé, 

radujme se, veselme se,

čas Vánoční je tu.

Měl jsem onehdá živý sen. Mívám sny celkem často, většinou jsou dost živé, ale tenhle byl až moc. Dokonce až tak, že si ho celý pamatuji, nebo si to alespoň myslím, jiné sny zpravidla zmizí s prvním zazvoněním budíku, tenhle kupodivu ne. A tak se s vámi o něj podělím.

Jdu takhle sám večerním městem, jsem příjemně naladěný a v povznesené náladě koukám do oken, kde se rozsvěcují světla a zkouším hádat, co se asi odehrává za těmi záclonami. Kdo a s kým tam asi bydlí, jestli se právě nastěhoval a ještě dolaďuje rozmístění nábytku a hledá světlé místo pro vzrostlý fíkus, nebo právě prodělal bolestný rozchod, žmoulá v ruce sklenku vína a rozpačitě se rozlíží po stěnách, kde ještě včera visely obrazy a dnes je tam už jen tmavý obrys v malbě, výsledek několikaletých tahanic o majetek. Nebo to tmavé okno, jen s odrazem nějakého tlumeného osvětlení, nejspíš lampička na nočním stolku, a dva páry nohou, čouhající z pod deky, dávají tušit, že na večerním programu těch dvou dnes není 20. let stará turecká telenovela, ale cosi mnohem, mnohem staršího, co se nikdy neokouká, ani neomrzí a je nadějí pro lidský rod. A to okno hned vedle, kde by asi také měla být tma, ale v kmitajícím osvětlení, možná od baterky, nebo mobilu, dává tušit, že tamní obyvatelé dobře vědí, že z vedlejší místnosti aktuálně nehrozí nečekaný vpád a dávají volný průchod své nespoutané energii. Říká se tomu rodinný život a mě naplňuje uspokojením, že prastaré rituály soužití i v této přetechnizované době stále fungují. Báječný pocit. V dobré náladě zastavuji u otevřených dveří do minimarketu a po chvilce rozvažování se nakonec rozhoduji vstoupit, něco málo peněz u sebe mám, tak udělám tomu dobrému prodavači nějaký počinek, ať má také radost ze života.

"Postavte se na pás."

Robotický hlas mě nekompromisně zastaví hned u vchodu. 

"Levou ruku položte na nákupní vozík a sledujte trasu, pro změnu směru zadejte na displeji šestimístný pin, který najdete pod madlem."

Ještě stále trochu v šoku poslušně pokládám levačku na vyznačené místo, kde prosvěcuje laserový snímač, a vzápětí se pás dá pohybu a zahýbá do uličky mezi vysokými regály s rozličným zbožím. Jéžiš, napadá mě, tam přece z toho pásu nemohu dosáhnout, jak budu...

"Pravou rukou ukažte na zboží, které si přejete vložit do košíku."

Aha, tak teď už je to jasné, váhavě zvednu pravačku a očima si vyberu obrovskou čokoládu, kterou vidím v předposledním regálu uprostřed.

"Váš nákup," ozve se robot a vzápětí přistane ve vozíku balíček papírových kapesníčků, s vůní tropického ovoce, umístěných v sousedství vytoužené čokolády. 

SAKRA, musím se víc soustředit, umiňuji si a očima se snažím rychle zorientovat v nabídce, zatímco pás s námi tiše přesviští do další uličky. Tak dobře, támhle ta vánočka bude definitivně moje, zaměřím na regál v pohodlné výšce asi tak ve výši ramen (což je v mém případě necelých 140 cm nad zemí...). Tu prostě nemůžu netrefit, vypadá, jako moje dnešní večeře, myšlenka na dobrotu, s příchutí šťastného dětství, mi nažene slzy do očí a zrychlí dech.

"Váš nákup."

Nevěřícně zírám na dno košíku, kde se vedle již zmíněných kapesníků objevilo 10ti kilové balení čehosi, snad mouky. Důvodem dalšího nechtěného nákupu je smutný fakt, že přesně v okamžiku, kdy můj přesně navigovaný ukazováček prevé ruky zaměřoval vánočku, udělal pás ostrý obrat o 45 a zahnul do vedlejší uličky, kde následně neomylně zaměřil maxi balení univerzální mouky 000. Ta se prý hodí na všechno, hlásá nápis na obalu, ale jestli se hodí k večeři dost pochybuji. Na konci uličky zahlédnu automatickou pokladnu, kde stojí ve frontě několik vozíků. Po cestě vidím na regálech kolem ještě celou řadu lákavého zboží, ale po trpkých zkušenostech dosavadních pokusů o nákup to raději vzdávám, nemám zájem o pastelky, nebo soudek rumu a pro jistotu strkám pravačku do kapsy, aby ani náhodou... 

"Přiložte svůj náramek," vyzve mě ta umělotina a na rámu se rozsvítí laserový snímač.

Cože, jaký zase náramek...? Vytahuji ze zadní kapsy kalhot svou peněženku a doufám, že v ní je dost na obsah mého vozíku.

"Přestupte na vedlejší pás."

Tón nezní nijak přívětivě a tak raději udělám úkrok vlevo, na pás s výraznou červenou šipkou, směrem ven. Ten se vzápětí prudce rozjede a než se naději, jsem z obchodu zase venku, naštěstí bez vozíku a jeho obsahu. 

"Podívej, mami, zase někdo nechal nastavené turbo," ozve se od vchodu do marketu dětský hlásek.

Ohlédnu se a nevěřícně sleduji, jak asi 6ti letý klučina zručně nastavuje na displeji vozíku rychlost se symbolem hlemýždě a vzápětí se i s maminkou vydávají na poklidnou jízdu mezi regály. No tohle, to snad není možné, že jsem takový trouba, usměji se sám pro sebe, tak to já jedu znovu a tentokrát si nakoupím, co budu chtít.

"Váš denní limit pro nákup je vyčerpán, opusťte vstupní prostor."

No, a je to, dnes tedy žádná vánočka už nebude, to je jisté. Smutně sleduji tu dvojici, jak proplouvají mezi regály a košík se jim utěšeně plní dobrotami, hošík zaměřuje svůj prstík neomylně a maminka ho pyšně sleduje - ta mladá generace, jak si se vším hned ví rady.

"Je čas se vrátit, zbývá 15 minut z vycházky."

Málem jsem zapomněl sledovat čas, ještě že mě čip pod kůží na levém stehně včas upozornil, jinak by mi zavřeli vstup a to by znamenalo omezení vycházek na 30 dní, režim v rezervaci je přísný. Zpočátku mi to dost vadilo, ale člověk si časem zvykne a každý střet s tím světem venku je pro nás, kteří tam v klidu smíme dožít, je pro nás velmi nebezpečný, ostatně moje dnešní zkušenosti jsou toho příkladem. Sami bychom venku nepřežili ani týden, ještě že nám AI dovolila být v bezpečí, v rezervaci máme vše, co k životu potřebujeme. Dál to není, protože mě probudil ranní signál a musím říct, že jsem byl celý zpocený z toho snu, takhle skončit snad nikdo nechce, v rezervaci, jak nějaký ohrožený druh. V tom mě zabrnělo levé stehno.

"Nezapomeň, že máš dnes povolenu vycházku, návrat do 21.00"

Jak si lze vyložit termín "setkání se vzpomínkou"? 

Jistě se najde mnoho různých výkladů, různě emočně zabarvených, veselých i smutných, a z podstaty pokaždé správných. Vždyť těžko by se našlo něco více niternějšího, soukromého a tak hluboce skrytého, než naše vzpomínky. A nemusí se rozhodně jednat pouze o nějaké radostné a veskrze milé, i když takové si asi každý uchovává raději, než ty druhé, nepříjemné a třeba i hodně bolestné. Je asi správné, že má většina z nás k dispozici oba typy, vždyť jak by to bylo hloupě jednotvárné, kdybychom měli jen ty krásné a sluncem zalité vzpomínky, to by jednak bylo až příliš jednotvárné a časem snad i nudné, a pak myslím, že by to nebylo pro člověka ani zdravé, protože kdo neví, jako něco bolí, nemůže si vážit toho, že to nebolí... Moc složitá úvaha? Možná, nicméně asi každý máme nějakou podobnou zkušenost ze svého okolí a pokud je v něm někdo, kdo je až nepřirozeně šťastný a bez jakékoliv šmouhy ve svém životě, určitě je na něm ostatním něco trochu divného. No a platí to pochopitelně i naopak - člověk, který je celoživotně stíhaný menšími, či většími katastrofami, a pod tíhou všech těch bolestí se sotva plouží životem, nebude nejspíš ozdobou společnosti a pravděpodobně se mu většina ostatních raději obloukem vyhne, než by riskovali další nálož negativních emocí utrápeného bližního svého. Málokdo je schopen, ke svým vlastním starostem, si naložit dobrovolně ještě i ty cizí a nezhroutit se z té tíhy. Takže optimální zásobárna vzpomínek má celou škálu, od úplně bílých až po ty úplně černé, stačí si vybrat, dle momentálního rozpoložení a zavzpomínat. Jedna  moje známá mi před lety vyprávěla, jak jim někdy v sedmičce češtinářka zadala jednou za domácí úkol vypracovat slohové cvičení na téma "Můj největší výprask" a jaká z toho byla pro celou třídu nečekaná zábava. Volím tento příklad proto, že na něm lze názorně ukázat, jak se původně negativní, a navíc značně bolestivá, vzpomínka v čase může změnit na veselou a to vlastně tak nějak přirozeně, aniž by o to člověk usiloval. Dotyčná si už nevzpoměla, jakou konkrétní příhodu s rodičovskou autoritou tehdy ve své práci popsala, zato si moc dobře vzpoměla, jaká ve třídě panovala báječná nálada a veliká legrace, když to pak museli ostatním nahlas přečíst. Říkala mi, že to byla skvělá zábava hlavně proto, že se i vyhlášení šprti a premianti třídy pojednou ukázali v docela jiném světle, jako normální kluci a holky, i s těmi domácími průšvihy, jako všichni ostatní, což je v důsledku velice stmelilo a pomohlo významně posílit třídní kolektiv. 

A proč mě tak najednou napadlo tohle moje "filozofování"? 

Důvodem je, že i já jsem právě na vlastní kůži zažil podobnou přeměnu, kdy se naráz změnil můj pohled na událost z dávné minulosti a taková jedna nepříliš povedená vzpomínka, opatřená navíc jakousi neprůhlednou mlhou a nejistotou, se během malé chvilky celá prozářila sluncem a zařadila se, po dlouhém čekání, na své pravé místo v mojí paměti. Mezi vzpomínky milé, veselé a veskrze příjemné a vyhledávané, kam patří třeba i první láska, samozřejmě první "opička" a také první zklamání z vlastní hlouposti a naivity. Mohu si tedy s radostí odškrtnout jednu z neuzavřených vzpomínek, která až do teď pořádně nevěděla, do které kategorie vlastně patří. Jsem za to moc rád a každému bych přál, aby něco podobného alespoň jednou v životě také zažil, vážně je to báječný pocit. 

Tak díky, Honzo!

Je to pravda, hlídají nás. Kdo? No přece Strážní andělé. A nejen to, také mezi sebou komunikují, mají na to nejspíš nějakou vyspělou technologii pro přenos myšlenek. A mám na to důkazy. Nevím, jak komu, ale mě ty zprávy opravdu "chodí", nedokáži určit čas, ani typ, jejich sdělení, ale vím jistě, že až se zase bude dít v mé rodině něco rozhodujícího, budu to vědět předem. To mi na jednu stranu dává čas se, v rámci možností, na tu událost připravit, a také jakousi jistotu, že dokud zpráva nepřijde, nic akutního blízkým lidem kolem mě nehrozí. Výhoda? Snad. Ale má to i odvrácenou stranu. Jakmile jednou ta zpráva "přijde", je jisté, že je událost neodvratná, nelze jí nijak zabránit. Prostě jen vím, že se to stane. Říká se tomu nesprávně "tušení", ale já vím své, jsou tady, mají nás na starosti a mluví s námi. Myslím, že rozdíl je pouze v tom, že většina lidí jejich sdělení neumí přijmout, nemají na to asi nastavený svůj "přijímač". Možná je to handicap, možná naopak výhoda. Můj "přijímač" je nastavený tak, že vnímá ty informace a rozumí jim. Naučil jsem se s tím žít, chápu to jako dar a také se tak k tomu chovám. Už to brzy bude 15 let, když koncem května odjíždí náš nejstarší syn večer autem za svou přítelkyní, není to poprvé a tak nemáme žádný důvod k nějakým obavám. Tedy kromě těch běžných, rodičovských, ty jsou samozřejmě přítomny vždy. A nezáleží na věku, ani dětí, ani rodičů. Ale jinak se nedělo nic mimořádného, nepršelo, ani nebyla mlha, dalo by se říct, optimální varianta pro takový autovýlet. Už byl pryč nějakou dobu, možná 3-4 hodiny, venku byla tma jak v ranci a mě najednou, jen tak bez příčiny, naskočila v hlavě myšlenka. Nehoda, stane se nehoda, bude volat a bude to malér. Co jsem měl udělat? Co byste udělali vy na mém místě? Měl jsem začít křičet a děsit mojí ženu, měl jsem popadnout telefon a snažit se ho dovolat? A co bych mu řekl? Nikam nejezdi, zastav, budeš bourat! Vždyť by se tomu vysmál - hysterický otec. Anebo by vzal telefon do ruky při řízení a nehoda by se stala právě kvůli tomu, že mu volám. Neudělal jsem nic. A za 20 minut se to stalo. Když mi v pů deváté zazvonil mobil a viděl jsem jeho jméno, věděl jsem proč volá, je to tady... 

"Tati, já jsem boural," z jindy sebevědomého hlasu je cítit velké vypětí a stres.

"A co, co se stalo? Seš celej? Jsi ještě v autě?" 

Chrlím ze sebe otázky, jako bych je měl připraveny.

"Ne, už jsem vylezl. Bolí mě záda."

"Tak tam zůstaň, nic nedělej, jedeme tam. Kde přesně jsi?" 

Rychle se v duchu snažím vybavit si jeho trasu, kterou jsem mnohokrát projel.

"Jsem v lese, v té zatáčce."

Je jasno, tuším kde se nehoda stala a rychle informuji svou vyděšenou ženu, co jsem se právě dozvěděl. Na hysterii není naštěstí čas, musíme totiž okamžitě sehnat auto, kterým tam pojedeme. Náš syn totiž odjel rodinným vozem. Následovala akce jak z nějakého filmu, byli jsme rychlí, ale někdo byl rchlejší a než jsme se na místo dostali, byl už syn pryč. Nějaký jiný řidič, který jel kolem, mu zavolal sanitku a když jsme dorazili k autu, resp. vraku, který z něj zbyl, byl už na cestě do nemocnice. Přijali ho, zrentgenovali a ubytovali, po našem příjezdu už byl na pokoji a komunikoval s námi, sice dost zmateně, ale to bylo v dané chvíli vedlejší. Bylo to zlé, hodně zlé, ale já jsem si byl naprosto jistý, že nakonec vše dobře dopadne a že bude v pořádku. Žádná další zpráva už totiž nepřišla. Pokaždé, když tím místem projíždíme, tak v duchu pozdravím jeho Strážného anděla a ze srdce poděkuju, že tam byl, když ho bylo potřeba, a že nám ho nechal nejen na živu, ale také zdravého. Pro všechny rodiče na světě není nic důležitějšího, než životy a zdraví jejich dětí. 

"Tak děkujeme, jeho Strážný anděli, že ses nám o toho našeho kluka tady postaral. A že jsi dal vědět. Dík."

Odletový a příletový terminál letiště Praha - Ruzyně.

Tak by asi měl znít úplný název článku, ve kterém hodlám zúčtovat s jistým druhem dopravního prostředku. Důvodem je, že se nepokrytě staví mezi jednotlivé členy naší rodiny, konkrétně mezi nás a naše děti, tedy dospělé děti, aby  to bylo úplně přesné. A poslední dobou čím dál víc. Zatrolená globalizace, smazávající, již tak málo zřetelné, hranice nejen mezi státy, ale dokonce už i kontinenty. Do toho ty jazyky, kterými to dnes hučí na Karlově mostě, ale už i v kdejaké škole a dokonce i školce, jak je to v v jeslích si nejsem úplně jist. Když se tyhle všechny výdobytky nové doby sečtou a podtrhnou, vyjde z toho aktuální rozevlátost naší rodiny, která nám zjednodušila sledování kalendáře na termín odletu a termín návratu, mezitím se střídavě těšíme a zase bojíme. Nejsme totiž "lítací" typy, tedy ne, že bychom snad nikdy neletěli, já jednou ze stromu a dvakrát ze schodů, moje žena pak pravidelně po obědě pro děti do družiny, což byly naše zkušenosti s létáním až do roku 2012. To jsme se poprvé vydali tímto prostředkem za hranice všedních dnů, u příležitosti 25. výročí našeho sňatku, a byl to pro nás mimořádný zážitek. Kromě češtiny totiž rozumíme oba celkem dobře ještě slovensky a já trochu valašsky, od vojenských let, z ruštiny pouze některé školní fráze - "gdě ty bydlaješ, ja bydlaju doma..." Není tedy divu, že je pro nás každé překročení, v tomto případě přelet, hranice velkou zkouškou odolnosti a také známkou značné drzosti. Zato generace našich dětí takové problémy, ani předsudky, nemá a radostně létá po celém glóbusu sem a tam, a než stačíme místo jejich pobytu na mapě vůbec najít, už jsou zase jinde. Jeden Silvestr u nás doma vypadal tak, že zatímco my jsme doma otevírali šampus na půlnoční přípitek, jeden náš syn usedal na jednom konci světa teprve k silvestrovské večeři a druhý, pro změnu na druhém konci, již vítal první ranní paprsky nového roku. Tak takhle nějak vypadá typická rodina 21. století v praxi. Asi není zbytí a člověk musí ten dnešní styl života vzít v potaz, těžko chtít, aby mladí lidé žili, jako žila naše generace, která, když to bylo hodně dobrodružné léto, se třeba odvážila jet stopem z Prahy až na Šumavu a celý rok pak bylo o čem vyprávět. A tak se pohybujeme mezi terminály, odletový je ve znamení loučení (a kam že to vlastně letíš?), příletový naopak přináší radostné těšení, mezitím nekonečné čekání. Ještě že máme alespoň ty technologie a první, co ráno čteme na displeji  mobilu je - JSME NA ZEMI. 

Syn nám dorazil do cíle a my zase máme hezký den.

Tradice je tradice a měla by se ctít. A tak jí ctíme, i když mnohdy už ani nevíme pořádně proč. A tak máme zase Velikonoce. Všichni mají dva dny volno v práci, školáci dokonce ještě o jeden víc. Jede se na chaty, chalupy, na jarní lyžovačku, k přátelům na grilovačku, nebo na romantický víkend do welness hotelu. Co to má společného s původním svátkem? Už dávno nic, zvláště v postkomunistické zemi, kde si vládnoucí strana dal mimořádně záležet, aby vymítila vše s církevním motivem jednou provždy. A tak se staly Velikonoce svátkem umě spletených vrbových proutků, s barevnými pentlemi, malovaných vajec a občas i nějaké zmalované zadnice, to když jsou koledníci obzvláště horliví a povzbuzení něčím ostřejším. Původní myšlenka oslavy ukřižování a následné vzkříšení Ježíše se sice v obrozené době navrátila do církevních kruhů, a sváteční mše bývají nabité až k prasknutí, ale celorepublikově se darované volné dny staly příležitostí k návštěvám, k hojné konzumaci jídla i pití a vůbec všeobecnému veselí. Měl jsem ale kamaráda v naší ulici, který tento svátek z duše nenáviděl. Důvod byl prostý, jeho rodiče ho totiž vždy, v rámci tradice, přinutili nejprve dojít na proutí a vyrobit pomlázku, se kterou musel obejít sousedy a vykoledovat co nejvíce vajec, aby byl nějaký počinek do domácnosti. No a pak, když bylo po svátcích, zabavili mu pomlázku a tím silnějším koncem ho vesele řezali, snad aby ušetřili za rákosku. A tak ten nešťastník, když jsme šli ve skupině na koledu, statečně s námi odříkával sváteční verše, šlehal holky po zadku a sbíral vejce do košíku, ale netvářil se přitom kdovíjak nadšeně, neboť dobře věděl, že další na řadě bude on. U nich doma se totiž tradice zásadně neměnily.  On by se měl asi člověk něčeho držet, trochu se v životě ukotvit, to pomáhá vyrovnat se s nástrahami světa. Ale mělo by to mít nějaký solidní základ, něco trvalého a nezpochybnitelného, čemu lze věřit za všech okolností. Otázka je, zda vůbec může něco takového existovat. V říši lidí, podle mého soudu, nikoliv. Na jedné straně je úžasné, jakou sílu dala víra třeba lidem za první i druhé světové války, aby nejen přežili, ale zachovali si zdravý rozum, přes všechno, čím si museli projít. Ale kříž, nebo podobný symbol, nesly v čele snad všechny armády světa, a každý voják wehrmachtu měl na helmě nápis Gott mit uns. Tak jak to tady je? Skutečně lze ve víře lhát, krást a dokonce i zabíjet? Jak se to slučuje s tou všeobjímající láskou a dobrem, které byly na začátku ukřižovány? Je opravdu těžké tomu uvěřit.

Je 22 rok třetího tisíciletí a v evropském prostoru opět zní pochod těžkých vojenských bot, duní děla a nesmyslně umírají lidé, bez ohledu na věk, pohlaví a vyznání. Jak se to mohlo stát? Copak všichni ztratili svou víru? Nebo ztratili rozum? A kdy to všechno zase najdou? A stane se to vůbec někdy? Mnoho otázek, žádné odpovědi. Ještě že máme alespoň ty Velikonoce. Stačí uříznout pár proutků, něčím se posilnit a vyrazit do ulic. Tradice je přeci tradice.

Už jste to také zjistili? Někdy je zapotřebí něco víc, než jen maturitní vysvědčení, výuční list, řidičák, nebo vysokoškolský diplom. Protože nic z toho není žádným zaručeným receptem na spokojený život. A tak musí nastoupit paní Štěstěna, která, když se jí zachce, dokáže člověka posunout tím správným směrem. Já tomu říkám TREFA. Dnes to samozřejmě vypadá vše náramně jednoduše. Už od takové šesté třídy si dnešní "digitální" děti, a samozřejmě zvláště jejich rodiče, mapují "terén", konzultují s výchovnými poradci ve škole jejich zaměření, zvažují různé možnosti, a společně se pravidelně vydávají, samozřejmě pomocí internetu, na 3D prohlídky renomovaných vzdělávacích ústavů, které vypadají, že budou schopny plně rozvinout jejich genialitu - sice dosud skrytou, přesto ovšem nepochybnou. To jim mohu jen tiše závidět. U nás doma se tomuto tématu, pokud se dobře pamatuji, věnovaly odhadem tak 2. minuty, probíhalo to tuším v kuchyni, krátce po večeři, máma měla ruce ve škopku s nádobím a táta si míchal kafe. Turecká káva voněla na celé kolo a naše rodinná rada, která měla rozhodnout o mém dalším životním směrování, vypadala zhruba takto:

Rodiče: "Tak kam bys chtěl teda jít? Za chvíli je pololetí, musíš se rozhodnout."

Já: "Já... nevím... možná..."

Rodiče: "Tak co třeba nějakou školu s maturitou, co říkáš?"

Já: "Třeba, mě je to jedno."

Rodiče: "Tak jdi na průmyslovku, tu jsem dělal a bylo to fajn."

Já: "Tak dobře."

Rodiče: "No vidíš, tak to zítra nahlas ve škole."

Já: "Tak jo."

A bylo rozhodnuto. Zdá se to snad někomu směšné, hloupé, necitlivé, neuvážené? Psal se rok 1976 a bylo to běžné, protože možnosti nějak se rozhlédnout byly téměř nulové a prakticky vše za nás řídili rodiče, většinou na základě vlastních zkušeností. Hlas dospívajícího potomka byl maximálně poradní, mnohdy ani to ne. V podstatě to fungovalo na principu mlýnku, do kterého byl takový nevyzrálý jedinec, bez názoru a hlasovacího práva, vhozen, semlet a poté vyvrhnut do soukolí socialistického budování. Pěkně jeden za druhým, generace za generací. Ta škola, kterou mi rodiče vybrali, a kterou jsem opravdu poctivě vystudoval (kdepak chtít někam třeba přecházet, to by bylo doma facek...), byla od samého začátku jeden velký omyl a tragédie. Pro mě i pro ten obor. Po absolvování jsem věděl jediné - tímhle se fakt živit nikdy nebudu. Radikální rozhodnutí, snad i rozumné, ale realizace velice složitá, jak se vzápětí ukázalo. Měl jsem po vojně, bylo mi 21 let, a můj jediný vklad na startu do samostatného života bylo maturitní vysvědčení z, mě zcela neznámého, technického oboru. Nevěděl jsem co budu dělat, pouze co určitě dělat nebudu. Žádný internet, žádné webovky, žádné mobily - jen inzertní strana v denníku Práce, a tam dvouřádkový inzerát pod značkou "VS PaS", že přijmou operátora počítače na směnný provoz. Neměl jsem nejmenší tušení, koho a nač vlastně chtějí přijmout, ale šel jsem do telefonní budky na rohu naší ulice (kde bychom doma vzali telefon?), zavolal, přijel, podpesal a nastoupil. Nevypadalo to zpočátku na nějakou výhru, to ani trochu, ale byla to jednoznačně největší TREFA v mém životě, když tedy pominu moje šťastné manželství a naší společnou rodinu, to je ale zcela jiná kategorie. A kdoví, zda bych bez jednoho vůbec kdy měl i to druhé. Uběhlo neuvěřitelných 40 let od mého tehdejšího rozhodnutí a ještě pořád jsem úplně nepochopil, kde se to štěstí vůbec vzalo, jaká šťastná náhoda mě zavála do toho tehdy neznámého a opomíjeného oboru, kterému jsem nakonec zůstal věrný celou svou kariéru. Tedy ne, že by nebyly potíže - zkažené oči od obrazovek, rozlámaná záda od špatných židlí, občas hlava k prasknutí od přemíry informací, ale nikdy jsem nelitoval, snad jen toho odpočinku mělo být asi víc. Ale na ten také přijde, do penze už tak daleko není. Přál bych každému, aby ho alespoň jednou za život potkala také podobná životní TREFA.

"Kupředu levá,

kupředu levá,

zpátky ni krok!"

Text téhle rázné pochodové písně mám spojený s dětstvím, vlastně od prvních okamžiků, kdy jsem začal vnímat rádio, které nám doma vyhrávalo v kuchyni skoro pořád. Líbila se mi ta řízná melodie, která se mi dostávala až pod kůži a vyvolávala bojovnou náladu. To bylo také jejím jediným posláním, o čemž jsem ovšem ve svých 6. letech neměl ani tušení. Naši rodiče s námi o politice doma nikdy nemluvili, snad z opatrnosti, snad že sami neměli ve všem úplně jasno, oba byli z chudých poměrů a domnívám se, že minimálně v prvních letech po únoru té myšlence komunismu opravdu věřili a podporovali jí. A snad také proto, že ve druhé polovině 60. let se konečně, po dlouhých letech přísné cenzury, začala uvolňovat dusná atmosféra ve společnosti a všem se začalo zdát, že by to nakonec přece jen mohlo fungovat, jak bylo slibováno. Když jsem šel do 1. třídy, v září 1967, panovala všude radostná eufórie, kterou jsem já u nás doma usilovně přiživoval svým výtvarným uměním - úžasnými výkresy velkých bitev, vojáků a hlavně tanků vítězné Rudé armády, které jsem neúnavně kreslil, za doprovodu semaforských melodií, které v té době začaly pomalu vytlačovat pochodové bolševické častušky. 

"Představte si, představte si,

co jsem měl dnes k obědu..."

Upřímně - bylo mi to zcela jedno, písnička, jako písnička, měl jsem je rád všechny, dokonce i kubánské revoluční písně, které jsem jednou objevil v nějakém starém sešitě, kdesi na dně mámina šuplíku. Štrachat doma v rodičovských zásuvkách ostatně byla moje oblíbená disciplína a tak se mi občas dostalo do rukou i to, co se snažili rodiče ukrýt, a neodradila mě ani rákoska, výstražně pověšená na háčku. Tohle ale byla zcela nezávadná záležitost, bylo to psáno dětským úhledným písmem a nakonec se ukázalo, že to byl maminčin zpěvníček, který si psala někdy v 50. letech, tedy ještě na základní škole. A protože ráda a dobře zpívala, hned mi je také všechny přezpívala. Byla to krása, ty veselé a líbivé melodie, v pochodovém rytmu, mě okamžitě nadchly... "Vencerémos, vencerémos !" To bylo něco pro mě. Pochodoval jsem doma kolem kychyňského stolu s vařečkou v ruce, namísto mačety, a vyzpěvoval tak dlouho, dokud mě máma neodzbrojila, nepřetáhla vařečkou po zadku a nevyhodila z kuchyně. Takové byly šťastné chvíle mého dětství. A pak, jednoho letního dne, projel nedaleko našeho domu, po hlavní silnici směrem na Prahu, tank. A za ním další, nevím kolik jich bylo, protože nás rodiče zahnali domů. Nemluvili o tom, takže jsem na tu epizodu zase brzy zapomněl, bylo mi sotva 7. let a měl jsem jiné starosti, třeba nakreslit další tank. Vzpomínám si, jak se jednou, někdy později na podzim, nade mnou zastavila maminka, chvilku se dívala, co to zase kreslím, pak jen povzdychla a zakroutila hlavou. To mě překvapilo, že by se mi ten tank nepovedl? No, zkusím ho vylepšit, napadlo mě, a nakreslil jsem na věž velkou červenou hvězdu... Z rádia ještě pořád hráli Suchý se Šlitrem, ale v zimě se pak někdo v Praze zapálil (kdo a proč jsem samozřejmě neměl tušení) a rádio u nás doma hrálo čím dál méně a méně. Rodiče mlčeli, učitelé mlčeli, sousedé mlčeli. A tak to zůstalo dlouhých 20. let. Vychodil jsem školu, pak další školu, absolvoval vojnu, první zaměstnání, zúčastnil se 1. májů, železných nedělí, brigád. Všeobecné mlčení společnosti nadále pokračovalo, snad s výjimkou soukromých mejdanů, kde jsme alespoň "odvážně" zpívali Krylovky a byli na to hrdí. Mladí a naivní pitomci, velká a všemocná KSČ z nás měla legraci. Částečně jí vystrašily až velké demonstrace na 20. výročí úmrtí Jana Palacha v lednu 1989 a definitivně jí zmrzl úsměv v listopadových dnech téhož roku. Dál už je to notoricky známý příběh.

Vzpomněl jsem si na to všechno právě dnes, ve dnech smutného výročí listopadového převratu, uspořádaného Komunisty v únoru 1948, po dlouhých intrikách a manipulacích tehdejšího poválečného prezidenta Beneše a usilovného vymývání mozků lidem v mladé demokratické republice. "Pojďte s námi a bude nám líp. Kupředu, levá!"  A lidi uvěřili a šli, nevěda kam. Trvalo 20. let, než přišli na to, kam je KSČ se svými sovětskými soudruhy chce dovést. A dalších 21. let, než se toho nechtěného a nenáviděného područí a diktatrury proletariátu zbavili. Snad už jednou pro vždy. Občas, pravda, v poslední době stále častěji, si na to všechno vzpomenu. Jak nás, tedy hlavně naše rodiče a prarodiče, tehdy strašlivě v tom únoru Komunisté obelhali, stejně jako předtím Lenin celé Rusko a celý okolní svět, v roce 1917. Byl to hrozivý podvod na lidi a následky byly kruté, ocelová pěst dělnické třídy dopadla na mnohé tak, že se už nezvedli. Ve jménu revoluce, bylo dovoleno vše. Lhát, krást, podvádět, zavírat lidi do vězení, popravovat. A tak, když dnes jdou lidé na demonstraci a jsou zase ochotní poslouchat kdejakého samozvaného spasitele, který dobře ví, co je trápí a co chtějí slyšet, naskakuje mi husí kůže po těle. Doufám, že se jedná jen o nějaké krátké poblouznění, způsobené strachem z budoucnosti, a že se ráno probudí a pochopí, že to, co tam slyšeli, není recept na jejich štěstí, jen výtah k moci pro nějakého další Klementa, Borise, či jak se bude jmenovat. Žádný další "vítězný únor", leda jako připomínku vlastní hlouposti a naivity. 

Zpátky už opravdu "ni krok"!

Chodili jste rádi do školy? Já ne. Proč si to nepřiznat, vždyť už je to tak dávno. Ale kdybyste chtěli vědět důvody, tak na mou duši nevím, kde se ta nechuť vzala. Snad nedostatek osobních ambicí, snad moje spíše tichá a uzavřená povaha, snad nezáživné osnovy, nejspíš od každého trochu a kdoví co ještě dalšího. Ale netrvalo to celou dobu, to zase ne, myslím tak do 6. třídy. Pak, nevím proč, se to najednou zlomilo. Je tak, bez varování. Prostě jsem v září nastoupil do sedmičky, což je mimochodem nejhorší ročník pro učitele, a všechno bylo jinak. Objevil jsem kouzlo kolektivu, zažil jsem legraci, kamarádství, přišly i sportovní úspěchy, najednou jsem měl pocit, že také někdo jiný vnímá, že existuji. Krásný pocit. Začal jsem se do školy těšit, ne snad že by se ze mě stal premiant, to tedy bohužel ne, ale slovy sportovců - chodil jsem si to každý den do školy hlavně "užít". Na ty závěrečné tři roky na základní škole vzpomínám hrozně rád, byli jsme mimořádný třídní kolektiv a většině z nás bylo opravdu nesmírně líto, že se musíme po deváté třídě rozejít. Žádné další období mých studií už na to bohužel nenavázalo, dokonce se tomu ani nepřiblížilo. Také jsem potkal řadu skvělých lidiček, z některých se moji přátelé na celý život, ale na naší základku se to rovnat nemohlo.

STŘIH

Od mého nástupu do základní školy uplynulo téměř 50. let a já už zase stojím před hlavním vchodem a zhluboka dýchám. Je to jiná škola, mnohem větší a modernější, také já jsem jiný, už jsem pán v letech, ženatý, životem protřelý, a přesto se na chvilku zastavím, než vejdu. Ohlédnu se zpět na parkoviště, kde stojí moje auto, a zaváhám. Ještě je čas to zabalit a rychle zmizet, proletí mi hlavou. "A neboj se," pravila to ráno moje starostlivá žena, "Seš pan učitel." Tak já se tedy bát nebudu, rozhoduju se, otočím klíčem v zámku, hluboký nádech - a jsem uvnitř. Zase jsem ve škole, po tolika letech. Na jak dlouho? Kdo ví, třeb na to vůbec nemám a nakonec budou rádi, když za měsíc zase skončím. S těmito myšlenkami stoupám po širokém schodišti a hledám svou kancelář, ve škole se tomu, kdo ví proč, říká kabinet. Nemám ani svůj stůl, ani svou židli, jsem tu jakoby omylem, tak nějak navíc, ale rychle se převlékám a jdu hledat ty svoje šesťáky, mám s nimi totiž tělák. Hledal jsem je po celé škole asi 20 minut, až je nakonec prozradil hurónský řev, vycházející ze suterénu, kde byla malá tělocvična. Oni mi zdrhli darebáci, a hned první hodinu. Co mám dělat, jak se mám zachovat? Vždyť je ještě ani neznám. To nám to fakt pěkně začíná. Teď teprve jsem pochopil, co měla znamenat reakce mojí milované třídní ze základky, když jsem jí napsal mail, že jdu učit do školy. Odpověď přišla obratem - dobře ti tak, to máš za všechno, je čas splatit dluhy... Ta dobrá duše si s námi musela asi užít.

STŘIH

Sedím ve svém kabinetě, na své vlastní židli, u svého pracovního stolu, a cosi ťukám do pracního počítače. Občas pohlédnu z okna ven na krásný atletický areál, který vyrostl u školy a doplnil tak nádhernou novou halu, která ho ještě o nějaký rok předběhla. Ale já už tělocvik neučím, na to jsou povolanější, mám svoje kompy a to mi naprosto vyhovuje, vše pěkně u nosu, žádné běhání po škole. Zvoní, otevírám dveře a na chodbě stojí tři vytáhlí mladíci a nakukují do učebny, plné počítačů a také rozjívených sedmáků. Co to... Pak se otočí a hned se ke mě hrnou, pusu od ucha k uchu. Přišli se podívat, tři kluci z té party, co mi tehdy první den utekla do tělocvičny. Chvilku povídáme, jak jde život, co studia a tak. Ale čas je ve škole neúprosný, od zvonění do zvonění , a tak se musíme rozloučit. Ale jsem rád, že se zastavili, snad tedy odešli ze školy s dobrými vzpomínkami, stejně jako kdysi já. A třeba se někdy také vrátí, jako já. Jsem rád, že jsem před lety ty dveře otevřel.

Věř, a víra tvá tě uzdraví.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.

Přej a bude ti přáno.

Občas mě napadne, jak často se v duchu obracím k Bohu, nebo obecně k něčemu "nad námi", doufajíc, že to snad pomůže nějak posunout nedobrý běh událostí kolem mě. A myslím, že v tom nejsem sám. Ač nevěřící, rád bych věřil, že existuje někde nějaká konečná autorita, která má vše v rukách a nedopustí dojít až k těm nejhorším, někdy přímo tragickým, koncům. Čím to je, ptám se sám sebe, že i přes striktně nenáboženskou výchovu, hojně rozšířenou právě v 60. a 70. letech minulého století, zůstal někde hluboko ve mě pocit sounáležitosti s něčím větším, blíže nedefinovaným, a potřeba se k této vyšší autoritě odvolávat. Nebyl jsem k tomu přece vychován, mou generaci formovala smělá, veselá i burcující, hesla na nástěnkách ve škole, revoluční písně, s bojovně laděným refrénem, a jednou za rok pětimetrové nápisy na tribuně prvomájového průvodu, hlásající, že když se do toho dáme, tak nám bude líp. Nebylo, ale jako školákovi mi to po pravdě bylo upřímně jedno. Žili jsme skromně, ale to moji vrstevníci také, nebylo co komu závidět, o co usilovat, nad čím se zamýšlet. Chod věcí se zdál být definitivně daný, neměnný, a tak nemělo valný smysl obracet se ke komukoliv a ptát se, nebo snad dokonce žádat. V kostelích za těch časů bývalo povětšinou pusto a smutno, mnohdy byly dokonce využívány jako skladiště socialistického harampádí všeho druhu, některé se rozpadly. Žádné pověstné světlo na konci tunelu jsem tehdy neviděl nejen svítit, ale ani blikat. Myslím, že tam prostě tehdy žádné nebylo. Alespoň pro mě. V této duševní strnulosti jsem přetrvával celé své, jinak ovšem šťastné a příjemné, dětství a dospívání a také povinnou vojenskou službu. Občas samozřejmě přišla nějaká ta facka od života, ale nic z toho mě nedokázalo z té mé odevzdanosti vybudit, pořád ve mě převládal ryze materialistický postoj. A duše k tomu mlčela. Možná chtěla také někdy něco podotknout, ale nedostala prostor. Až jednou, to už jsem stál doslova na vlastních nohou, měl jsem práci, rodinu, přátele a svůj život, se kterým jsem byl nadmíru spokojený. A byl jsem šťastný, jako každý mladý člověk, který má celý život před sebou. A pak mi jednoho dne můj kamarád a vrstevník, snad jen o rok starší, řekl že je nemocný. Jen tak, u oběda, asi jako kdyby mi oznamoval, že má lístky do divadla. Žádná hysterie, žádné nářky, žádný strach z věcí příštích, nic na něm nebylo znát. A to přestože věděl, že vlastně umírá, a že nikdy neuvidí vyrůstat svého malého syna. Nikdy nezapomenu na den, kdy mi přišel říct, že jde na dovolenou do nemocnice, on věděl, že se už nevrátí, a přesto byl tak neuvěřitelně klidný a vyrovnaný, že mě zmátl a tak jsem se s ním rozloučil jen tak, trochu ledabyle. Vždyť přece jde jen do nemocnice. Nevrátil se, pátý den v nemocnici zemřel. Bylo mu 25 let. Zasáhlo mě to naplno a tak hrozivou silou, jako nikdy nic předtím. Proč on a kdy jsem na řadě já - takové a podobné myšlenky se mi honily hlavou. A kde vezme v sobě člověk tu sílu, aby to zvládl, nedokázal jsem to pochopit. Až jeho žena mi to osvětlila. V okamžiku, kdy se dozvěděl, že je na konci své životní cesty, obrátil se k Bohu, ne aby ho zachránil, ale aby mu dal sílu to vydržet, neztratit hlavu a postarat se o rodinu, která po něm zůstane. Dokázal to a pro mě se to stalo jasným signálem, že něco je, že nějaká ta konečná autorita musí existovat, ty sochy na oltáři přece žádnou takovou moc nemají.

Ne, nestal se ze mě věřící člověk, i když bych asi byl rád, kdyby mě to potkalo. Ale i bez toho se občas v duchu obracím k Bohu, nebo obecně k něčemu "nad námi", doufajíc, že to snad pomůže nějak posunout nedobrý běh událostí kolem mě. A mám pocit, že je to čím dál častěji. Snad i ta moje snaha má nějaký smysl.

Nevím, jak to máte nastaveno, ale u mě, kdykoliv vidím nějaký předvolební plakát, slogan, nebo televizní debatu, okamžitě spolehlivě naskočí dialog: 

"Koho volíš, Losnu, nebo Mažňáka?"

"Ale, třeba bahňáka..."

Pamětníci příběhů klukovské party Rychlých šípů si určitě také hned vybaví legendární scénku z jejich výpravy do tajemných Stínadel, kde se, jako na potvoru, zrovna chystaly volby Velkého Vonta. Našim dětským hrdinům tehdy tato nemístná replika (už nevím přesně kterého z nich) připravila pořádně horké chvilky a nakonec se z té šlamastyky dostali, jako vždy, jen díky svému důvtipu. Ostatně právě jejich obratnost, odvaha a také smysl pro spravedlnost, byly oprávněně tím hlavním magnetem a vzorem pro mnoho generací kluků a holek, tu mojí samozřejmě nevyjímaje. No a jak teď tak občas bilancuji, což si snad již mohu dovolit, napadají mě zajímavé úvahy. Například - jak by se asi odehrávaly takové volby Velkého Vonta dnes, v době všemocných masmédií, podléhajících jen velmi volným pravidlům, a samozřejmě také internetu, který existuje absolutně bez pravidel. Možná by to vypadalo třeba takto...

Záznam ze zasedání VR (Vontská Rada - něco jako náš Parlament a Senát dohromady).

Přítomni: VV (Velký Vont), VZ 1-6 (volení zástupci jednotlivých částí Stínadel), ZAP (zapisovatel, pověření záznamem z jednání VR)

VV: "Tak vážení, kdo dal tu mojí fotku na Billboard na rohu Křivolaké a Rovné?" 

VZ 1: "Náš PR tým náčelníku, aby si všichni vzpomněli."

VV: "Vzpomněli na co?"

VZ 1: "Že jsi nejlepší... Říkal jsi přece, že jsi nejlepší ?! Nebo..."

VV: "Samozřejmě, že jsem nejlepší (bouchne rázně do stolu, až všichni nadskočí), ale ta fotka... Jak já tam vypadám?"

VZ 6: "Ale to je nejčerstvější fotka náčelníku, fotil jsem jí na tvých narozeninách minulý měsíc."

VV: (otráveně) "Jojo, fotka čerstvá možná je, ale já tam zrovna čerstvě nevypadám... Nezdá se vám?"

VZ 1-6: všichni mlčí a upřeně hledí do svých monitorů, nikdo se ani nepohne

ZAP: "Mám to tam dát náčelníku?"

VV: "Co zas máš kam dát?"

ZAP: "No, jak jsi říkal, že nevypadáš čerstvě, tak jestli to chceš do zápisu."

VV: "Jéžiš... To snad není pravda. Tys snad nečetl náš etický kodex, který jsem sepsal?"

ZAP: "Četl náčelníku." 

VV: "Na straně 148, někde uprostřed, se přece píše - O osobě VV se vyjadřujeme výhradně tak, aby nikdo nemohl mít pochybnosti o jeho vůdčí roli."

ZAP: "To já vím náčelníku."

VV: "Tak na co se ptáš?"

ZAP: "Už na nic náčelníku, chápu a mažu."

VZ 6: "Tak my tu fotku vyměníme náčelníku (vytahuje z kapsy mobil), že bych udělal třeba novou, ne?"

VV: "Zešílel jsi? Teď mě chceš fotit? Takhle? Nemáš fotošop?"

VZ 3: "On s tím neumí náčelníku, je věčně offlajn, stejně jako ta jeho ulice, nemají ani pořádný webovky."

VV: "Tak to zařiď, ať je to zítra vyměněný a rovnou ať to PR pošle do časáku, co tady ti malí smradi věčně čtou, Mladý Hlasatel, nebo jak se ten plátek jmenuje."

VZ 2: "A my to rovnou vystrčíme na náš web, je tam otevřený chat a všichni už jsou nedočkavý, kdy ta volba začne."

VV: "Jaká volba? O čem to zas mluvíš?"

VZ 2: "No přece... Já myslel, že to budou..."

VZ 4: "To je v poho náčelníku, já to tomu trotlovi vysvětlím, o čem jsou volby VV (chytne kolegu za hlavu a něco mu dlouze šeptá do ucha)"

VV: "No tak, ale rychle, mám ještě onlajn míting se zástupci ulic, tak ať se stihnu trochu naladit na ty blbečky."

VZ 2: "Aháááááá... (zatváří se informovaně a spiklenecky na VV mrká)"

ZAP: "A tohle tam chceš náčelníku?"

VV: "Co zas?"

ZAP: "Jestli chceš v zápisu to jeho ahááááááá"

VV: "Hele, máš tam snad předepsanou tu větu ode mě, nebo ne?"

ZAP: "Mám náčelníku. Kolektiv rádců VV jmenovaného jednomyslně podpořil v kandidatuře na další volební období."

VV: "Tak na co se pořád ptáš? Nevíš, jak se dělá zápis z jednání Vontské rady?"

ZAP: "Vím, vypínám, pak už to jen vytisknu."

VV: "No vidíš, jak je to vlastně jednoduchý. Stačí si porozumět. Tak snad abysme skončili, ne?"

VZ 3: "Ještě je tady žádost toho Losny náčelníku, to je ten protikandidát."

VV: "Aha, úplně jsem na něj zapomněl. Jaká žádost, chce taky příspěvek na zábradlí před klubovnou?"

VZ 3: "Ne, chce taky na Billboard náčelníku."

VV: "On snad zešílel, ne? Ještě to tak, nějaký jiný ksichty, to určitě. Někdo se na něj zakouká a bude z toho průšvih. Nic, zamítá se, žádost nesplňuje formální požadavky."

VZ 3: "Jaký požadavky náčelníku? Co když to bude chtít vědět? Dneska všichni strkají do všeho nos."

VV: "Tak si nějaký vymyslíš a já je pak vydám. Seš tu novej, nebo co?"

VZ 3: "Tak já mu řeknu, že nepoužil předepsaný hlavičkový papír s vodotryskem."

VZ 1: "Snad s vodotiskem, ne?"

VZ 3: "Tak s vodotiskem, to máš jedno. On stejně nebude vědět, co vlastně porušil, když to nevím ani já."

VV: "OK, domluveno, doufám, že všichni znají svoje úkoly v kampani, snad víte, že moje místo je i vaše jistota, je to všem jasný?" 

VZ 1-6: Uznale pokyvují hlavami, na znamení souhlasu

ZAP: "Tak a já to vytisknu a všichni to podepíšou."

VV: "Kromě mě, samozřejmě, já tu jako nejsem. Tohle je tajná volební schůze Vontské rady a na tu já nemám přístup. Znáte pravidla, ne? Kdyby se to někdo domák, myslel by si kdoví co."

ZV 1: "Jasně náčelníku, ty seš přeci na tom mítingu s ulicema a děláš tu volební kampaň, to vědí všichni."

VV: "Správně, pálí ti to. A příště budu kandidovat na Nejvyššího Vonta, ještě jsem vám to neřekl?"

ZV 1-6: Překvapeně zvednou hlavy

VV: "Nojo, už je to tak hoši. A to teprve bude jízda, však ještě uvidíte. A ti ostatní blbečci taky."

Zpráva z nového čísla Mladého Hlasatele: Asi není žádným překvapením, že volbu VV opět, již po sedmé v řadě, vyhrál aktuálně vládnoucí náčelník, samozřejmě s plnou podporou celé VR a většiny ulic. Je jistě pouhou náhodou, že v každé z nich svítí novotou čerstvě natřené zábradlí před klubovnou.

Tady moje úvahy končí, hrůzou se mi rosí vysoké čelo a vyschlo mi v krku. Nalévám do stopky něco z baru a rychle to dvakrát otočím. Uf, už je to trochu lepší. Ale ta vize je děsivá, ještě že je to jen moje bujná fantazie. Ani si nechci představit, co by se stalo, kdyby to třeba jednou byla pravda... Tak vítejte v 21. století v zemi, kde nic není nemožné. Bohužel.

Marta má výročí. 

Tedy přesně řečeno - Marta Kubišová, a není to jen tak nějaké výročí, ale krásné, kulaté a úctyhodné 80. narozeniny. Sedíme se ženou večer v našem obýváku a, jako většinou, prožíváme něco jako pravidelnou večerní hybernaci, když nás nečekaně probere telefon. V televizi zpívá Marta, dozvídáme se a vzápětí už oba upřeně hledíme na zcela zaplněnou Lucernu. Na podiu stojí zámá postava v obrovských brýlích, a la Naďa Urbánková, a zpívá nějakou y méně ynámých písní. Publikum na ní nábožně kouká a jakmile dozní poslední tóny, objeví se pod pódiem chumel fanoušků a Marta má plné ruce práce pobrat všechny nádherné květiny. Ještě vytahuje k sobě nahoru blonďatého klučinu, dostane pusu na tvář a celá udýchaná se znovu staví k mikrofonu. Oči jí jen svítí štěstím, když se tak rozhlíží po lidech kteří si přišli poslechnout její písničky, poprvé po dlouhých 21 letech ticha, ústrků a pronásledování. A teď je tedy znovu tady. Kamera lítá po hledišti a na chvilku zabrousí i na balkón, kde poznáváme Václava Havla a jiřího Dintsbiera, známé postavy sametové revoluce. Na pódiu se mezitím střídají další protagonisté, Mišík, Prokop, Merta, v pozadí s kytarou Zdeněk Rytíř a u mikrofonu ohlašuje Bartoška generálního ředitele, který předává Martě Zlatého slavíka za rok 1969, kterého vyhrála, ale nesměla dostat. Komunisté měli za to, že by ta trofej mohla vážně ohrozit jejich mocenské postavení a tak to zatrhli, zdůvodňovat nebylo nutno a ani komu. Národ tiše úpěl a skřípal zuby pod dohledem okupační správy vojsk Varšavské smlouvy. Každý měl svých starostí nad hlavu a na "slavíky" nebylo ani pomyšlení. Ale někdo nezapomněl, počkal si a když konečně nastala ta správní chvíle, tak ho přinesl a předal vítězce. Trvalo to dlouho, moc dlouho, ale Marta se dočkala a my všichni také. Odteď bude všechno jiné a lepší, říkali jsme si a také jsme tomu věřili. Když si Marta na závěr koncertu stoupla před mikrofon a začala zpívat Modlitbu, celý sál povstal a zdvižené ruce hrdě k nebi ukazovaly V, symbol vítězství. Dojalo nás to a pohltilo u té obrazovky, na chvilku jsme se ženou oba zapomněli, jaká je doba a co všechno se kolem nás dnes děje. Vždyť jsme také byli při tom, když se po celé Evropě hroutil komunistický blok a chodili jsme na Václavák poslouchat řečníky a cinkat klíči. "Poslední zvonění, poslední zvonění..." skandovalo se pod balkonem Melantrichu. Když se kamera podívala zbízka do hlediště, viděli jsme v očích všech plamínky radosti a nové naděje, které tam zažehly události podzimu 1989. Ta byly časy. Na manifestaci na Letnou přišlo skoro milion lidí, poslechnout si slova pana Malého a dalších, také dva statečné zástupce pohotovostního pluku, který zadahoval 17. listopadu na Národní třídě, a nakonec si zazpívat s Jaroslavem Hutkou neuvěřitelný chorál... "Krásný je svět, krásnější je moře..." Byla šílená zima, fučel ledový vítr, ale na Letné bylo ten den všem krásně a příjemně, lidé se hřáli navzájem, byli na sebe neuvěřitelně milí a hodní, neznámým lidem klidně půjčili svoje rukavice na prokřehlé ruce a kdosi nechal kolovat svou termosku s horkým čajem. Takové byly dny na přelomu roku 89 a 90. A my jsme byli při tom. Ještě dnes mě z toho pocitu mrazí, když si na tu dobu vzpomenu. Koncert skončil, Marta se už 5 minut uklání a Lucerna bouří. Titulky, konec, pro jistotu rychle vypínáme televizi aby  nás nezasáhly zase nějaké ty špatné a ještě horší zprávy, které se dnes na nás valí ze všech stran, 24 hodin denně. Naléváme sklenku vína, zapalujeme svíčku a jen tak tiše sedíme, chceme si ještě alespoň pro tento večer užít tu úžasnou pohodovou atmosféru, kterou k nám domů přinesl záznam prvního koncertu Marty, v roce 1990. Moc bych si přál, aby zítra, nebo pozítří, příští týden a měsíc, až si ráno pustím rádio, nebo otevřu internet, na mě dýchla zase ta krásná porevoluční atmosféra naděje a víry v lepší zítřek. Nechci už každý den bilancovat ztráty na energetické burze, nechci vidět vybombardované domy na Ukrajině, nechci poslouchat křik samozvaných spasitelů pod sochou sv. Václava, nechci číst prognózy ČNB, že to nejhorší teprve přijde, nechci číst jmenný seznam odsouzených advokátů, kteří sebrali klientům svěřené peníze a poslali je bydlet na ulici, nechci vidět tváře soudců na lavici obžalovaných z podvodů a korupce, nechci poslouchat v restauraci, v čekárně u doktora, na nádraží, nebo na rodinné oslavě, jak to zase ta naše vláda vede od desíti k pěti a předtím bylo líp. Nic z toho nechci. Jenže jak to mám udělat? Já sám asi nijak. Ale uvažuji, že kdyby nás bylo víc, kterým se už nechce, a kteří si umí ještě vzpomenout na tu dobu, kdy se zdálo, že půjde vše a bude nám v téhle zemi už jen dobře, tak kdyby se všichni rozhodli, že to zkusíme. Přestaneme si lhát, podvádět se, strojit na sebe boudy a podfuky všeho druhu, přestaneme si brát, co nám nepatří a tvářit se jak ředitelé zeměkoule, budeme zase koukat více kolem sebe, než na sebe, a třeba zase vezmeme ráno do vlaku termosku s horkým čajem a pošleme jí kolovat. Blbost? Dnes to tak vypadá... Ale tehdy to šlo a krásně to mezi lidma fungovalo. Byl jsem u toho a hřeje mě to ještě dneska. 

Tak už jsme také závisláci, tedy celá ta naše dvoučlenná domácnost. Nikoliv však na pervitinu, nikotinu, nebo alkoholu, byť u posledně jmenované komodity lze pozorovat mírně vzestupnou tendenci. Slovy pandemických expertů - s určitou mírou pravděpodobnosti by se aktuálně dal predikovat ostrý nárůst spotřeby alkoholu v následujícím období, pokud nebude neprodleně učiněno nějaké razantní opatření. A tak jsme jedno přijali. Byl vydán okamžitý zákaz sledování jakéhokoliv zpravodajství v televizi, výjimku má pouze kanál Déčko, stejně tak na internetu, kde se na seznam povolených stránek dostal pouze televizní program a počasí. Jaký má smysl sledovat televizní program? Právě proto, aby mohl být beze zbytku naplněn zákaz sledování zpravodajství, tedy kdy lze televizor spustit bez obav ze sankcí, a kdy se jí naopak obloukem vyhnout. Sankce jsou opravdu přísné, např. povinné sledování hlavní zpravodajské relace na ČT 1 po 3 dny za sebou, při opakovaném porušení pravidel je pak sankce zostřena o povinný referát. A tak jedeme převážně telenovely všech druhů a typů, to je vysloveně neutrální, myšlenkově nenáročné, člověk u toho může žehlit, pospávat, nebo třeba psát nějaký zajímavý blog, aniž by se musel obávat, že mu unikne kus děje. To se nemůže stát, protože tam naštěstí žádný ani není, ona je to spíše potrava "pro oči a uši", než pro mozek. Někdo tam chodí a něco říká, občas se ozve líbivá melodie, jinak nic. Tajným hlasováním (mám totiž dva hlasy) jsem si prosadil alespoň sportovní zpravodajství, ale hned v úvodu oznámil reportér, že jistý pan Berbr měl slíbený úplatek za zmanipulování titulu pro Slávii, pak že trenér Sáblíkové je ve sporu se svazem kvůli předraženému soustředění mládeže a do třetice přišla zpráva, že si Samková zlomila oba kotníky. A to byl konec. Možná pak byly i nějaké pozitivní zprávy, např. že Sparta narazí ve finále LM na Slovan Bratislava, ale to jsem již bohužel neviděl, náš domácí detektor na negativní vlny poté přístroj nekompromisně vypnul. Další možnost ho zapnout bude zase až v pátek, do té doby to snad u nás doma vyvane, tedy mám na mysli ty negativní emoce. Zjistili jsme totiž nedávno, že jsme čím dál víc závislí na pravidelné dávce informací, usínáme plni dojmů z událostí dnešního dne a vstáváme celí nedočkaví, co se za tu dobu, kdy jsme spali, zase událo. A tak to šlo den za dnem. Ještě nedávno to nějak velký problém ale nebyl, občas sice nějaká negativní emoce také přilétla, třeba když ze StarDance vyřadili Geňu, ale brzy byla vytlačena náporem pozitivních myšlenek. Ale zatímco tě negativních je poslední dobou čím dál víc, chrlí se na nás každý den ze všech stran, na ty druhé, pozitivní a radostné, čekáme celý týden s napětím, mnohdy zcela zbytečně. A tak jsme si to nakonec museli přiznat. Jsme závisláci. Po poradě s rodinným terapeutem jsme se dozvěděli, že jsou pouze dvě možnosti řešení - zdvojnásobit dávku antidepresiv na osobu, nebo razantně naředit přívaly negativních emocí. K jeho velkému překvapení jsme se rozhodli pro druhé řešení, cestou domů zakoupili deskové hry a nastavili domácí detektor špatných myšlenek na nejvyšší citlivost. Teď spouští ten prevít poplach i když třeba jen pomyslím, že bych si dal ještě jedno, tak to budu zase asi raději psát. 

A tohle je výsledek...

Mám jednoho dávného kamaráda, který mi vždy, když jsme se potkali, s velikou radostí opakoval své životní moudro: "Děti jsou radost rodiny, ale jen půl hodiny." Po pravdě jsem nikdy moc nechápal, co tím přesně má na mysli, k dětem jsem měl vždy velmi kladný vztah, ale vlastní ještě žádné. Zato on již dvě. Pokaždé jsem se té jeho průpovídce zasmál, spíše z povinnosti, jako že vím, ale nevěděl jsem nic. Neměl jsem nejmenší tušení, co to je za obrovskou nálož vychovávat děti, s jejich každodenními náladami a potřebami., ono nadarmo se neříká, že každý je velký odborník na výchovu dětí právě do té doby, než se mu narodí jeho vlastní. Myslel jsem si tehdy o těch jeho stescích na problémy s dcerami svoje, připadalo mi to úsměvné. Něco takového se totiž mě nikdy nestane, já znám děti, vím o nic hodně, naprosto jim rozumím, a na táboře jsem vždycky nejoblíbenější vedoucí. Jak monstrózní pitomost a mladické sebevědomí, víc jsem se už mýlit nemohl...

Ale mým zamyšlením nemají být naše domácí výchovné peripetie, to by totiž pro zkušené rodiče nebylo nic zajímavého, a pro budoucí rodiče by to mohl být naopak šok. Tady je zkrátka osobní zkušenost nenahraditelná a každý, kdo zatouží po vlastním potomstvu, si tím musí projít sám. A pak, přečká-li to ve zdraví, může rozdávat rozumy a rady nezkušeným, pokud o ně někdo bude stát. Většinou jsou totiž z valné části nepoužitelné - co platí na jednoho, neplatí na druhého a třetímu vysloveně škodí. Děti se nerodí do nějakých kategorií - hodné, zlobivé, milé, drzé, poslušné, veselé, smutné, snaživé, lenivé, chytré, nebo hloupé. Nic takového neplatí, naopak v naprosté většině bývají hned v několika "kategoriích", poznal jsem i takové, které spadaly do všech najednou a průběžně přecházely z jedné do druhé. Každé dítě je naprosto jedinečné, i když podobou je tu po mamince, tu po tatínkovi, tu po sousedovi... Ale to jsou pouze vnější, a zcela nepodstatné, znaky, uvnitř to naopak bývá velmi pestrá směs, mnohdy velice výbušná, vyžadující opatrné zacházení a pyrotechnický kurz. Což ovšem většina rodičů nemá a podle toho to také pak v některých rodinách vypadá. Někdo to nevydrží psychicky a po další, stopadesátépáté, hysterické scéně potomka, vytočí číslo rodinného terapeuta a hledá u něj oporu, pochopitelně marně. Další rodič naopak startuje "na první našlápnutí" a řemen má stále v pohotovosti, ačkoliv to na frekvenci průšvihů zjevně nemá vůbec žádný dopad. Někteří rodiče se rozhodnou postavit k výchově zodpovědně a nakoupí si hromady odborných knih, ve kterých jsou perfektně popsány výchovné metody, které ovšem platily na úplně jiné děti. Nikdy bych si netroufl odsuzovat ani jednoho z nich, výchova je nesmírně složitá, individuální, a nelze jí jen tak kopírovat, dokonce ani mezi sourozenci. Samostatnou skupinou jsou pak rodiče, jejichž děti projevily mimořádnou přizpůsobivost a loajalitu, takže dokáží fungovat dle rodičovských představ a nečiní jim to žádné problémy - tito šťastní rodiče pak velmi snadno propadnou pocitu vlastní výchovné geniality a nad ukřičenými a věčně ustaranými sousedy ohrnují nos. To jejich "zlatíčko" by ale samozřejmě doma mít nechtěli. Méně šťastní rodiče jsou pak odsouzeni k trpkému údělu vést každodenní marný boj se svými potomky a brzy se naučí radovat z maličkostí, třeba že dlouho nepřišla žádná ztížnost za školy, nebo že za celý týden o nikoho nepřerazili vařečku. Nemluvě o tom, že, jak zkušení vědí, malé děti jsou malé starosti, zato ty velké... 

Já mám své zkušenosti, ty radostné i ty trpké, a myslím, že všichni rodiče, kteří dokázali dovést svoje děti až k dospělosti a samostatnosti, aniž by se přitom navzájem samou láskou pozabíjeli, si zaslouží úctu a uznání, ať už šli kteroukoliv z možných cest. Protože každý si tu svou cestu musí nakonec sám nějak vybrat a není žádná možnost opravy. Tak hlavu vzhůru milí rodičové, je třeba zachovat si zdravý nadhled a vyhnout se tomu zoufalému povzdechnutí...

"Že jsme nešli raději do kina."