Ukázky z knihy

Praha, Vinohrady, 4. září 2030, 1:20

„Hledání ukončeno, výsledek negativní. Očekávám další instrukce.“

Robotický hlas ho probere z polospánku, do kterého Petr ve­čer upadl po překotných událostech předchozího dne. Nejprve ta odložená oslava jeho narozenin, pak zajímavá novinka o té ztracené zprávě Valtra Eisingera a teď zase tohle.

„Pokračuj v pátrání, soubor musí přece někde existovat.“

„Prohledány všechny dostupné archivy, výsledek negativní.“

„Opakuješ se.“

Petrův hlas zní podrážděně. Teď, uprostřed noci, nemá abso­lutně náladu poslouchat řeči, že něco nejde, navíc od robota.

„Očekávám další instrukce.“

Sakra, jaké další instrukce? – vzteká se Petr uvnitř, ale navenek raději nedá svoje rozladění nijak znát, moc dobře si pamatuje, jak naposledy reagoval Karel na jeho rozčilený tón. Vyhodnotil to jako negativní emoci v důsledku přímého ohrožení a preven­tivně aktivoval vnitřní hasicí systém. Pěnu v pracovně uklízeli ještě týden potom, a navíc si musel vyslechnout sáhodlouhou přednášku od syna na téma vliv emocí na komunikaci s rozvi­nutou AI.

„V pořádku, rozumím zprávě.“

„Očekávám další instrukce. Mám akci ukončit?“

To tak – rozhoduje se Petr – nic se ukončovat nebude. Ta zprá­va někde je a já ji chci vidět. Zvolí strohý konverzační tón a roz­hodne se vsadit vše na jednu kartu.

„Pokračuj v pátrání, zapoj všechny vnitřní složky, včetně pri­vátních, bez limitů.“

„Rozumím požadavku, pátrání ve vnitřních složkách zahájeno.“

Tak uvidíme – pomyslí si Petr s uspokojením – teď už je to na Karlovi, jak si poradí. Zapojením všech vnitřních a privátních složek se rozumí oslovit také neformální okruhy, tajné schránky a zašifrovaná úložiště, ke kterým je jinak nutno zvláštní povole­ní. Karel je ale AI nové generace, která je schopná při realizaci požadavku improvizovat, vydávat falešná osvědčení a manipulo­vat s nastavením vlastních bezpečnostních certifikátů, vše samo­zřejmě pouze ve prospěch akce.

„Pravidelné hlášení prosím každou hodinu.“

„Každou hodinu, potvrzuji.“

Petr se spokojeně opět uloží ke spánku, ale dlouho mu do­přáno odpočívat není. Neuplyne ani půl hodiny a ozve se signál o nové zprávě. Udiveně se posadí a zahledí se na obrazovku, tak rychle tedy odezvu opravdu nečekal.

„Zachycen pozitivní nález, nutná další akce.“

Jaká akce? – překvapeně se sám sebe v duchu ptá Petr, s něčím takovým se ještě nesetkal.

„Rozumím zprávě. Specifikuj požadavek, prosím.“

„Vyžadována platba, platební údaje přednastaveny, brána bude otevřena pouze šedesát sekund.“

To je neuvěřitelné – pomyslí si Petr – tak nějaká AI je již na­tolik vyspělá, že si osvojila lidské chování a snaží se nás teď obrat o peníze. Proč asi? Jestli jsme to jako lidstvo s tou technologií již moc nepřehnali, to přece nedává…

„Pro transakci zbývá padesát sekund,“ přeruší jeho úvahy stroze Karel.

„Rozumím, potřebuji čas, nemůžeš…“

„Pro transakci zbývá třicet sekund.“

Petr se zhluboka nadechne, tohle rozhodnutí ho nejspíš bude mrzet, ale už zašel příliš daleko a teď, když má výsledek na do­sah, to přece nevzdá.

„Pro transakci zbývá deset sekund.“

Musím to mít – rozhoduje se ve vteřině – ať to stojí, co to stojí.

„Potvrzuji platbu, proveď transakci, opakuji, proveď transakci.“

Pro jistotu vydá pokyn i s ověřením, aby nemohlo dojít k omy­lu, ale Karel rozumí požadavku a s posledními sekundami platbu ve virtuální měně odešle příjemci.

„Soubor importován, otevírám pro čtení.“

Tak teď se ukáže, co jsem si to vlastně koupil – přemítá Petr a upře pohled na obrazovku, kde probíhá načítání dat. Po neko­nečném čekání se znovu ozve Karel.

„Nelze otevřít, zašifrováno. Očekávám další instrukce.“

Dělá si ten robot ze mě legraci? – Petr má co dělat, aby nevy­buchl, vztek jím cloumá a bezmocně zatíná pěsti. Cítí, jak se mu rozbušilo srdce, a veškerou silou se snaží ovládnout a uklidnit se, aby kontrolní měřák jeho zdravotního stavu nevyhlásil poplach. Několikrát se zhluboka nadechne a pak se snaží vymyslet nějaké racionální řešení.

„Mám aktivovat dešifrovací proces?“

Karel umí dešifrovat… No samozřejmě, je to jeho nadstandard­ní výbava a také nebyla nijak levná – Petr si s úlevou uvědomí, že na chvilku skoro zapomněl, že má za spolupracovníka vysoce vyspělou inteligenci.

„Potvrzuji, zahájit proces dešifrování souboru.“

„Zahájeno, odhadovaný čas pět hodin.“

No dobrá, teď už nic neuspěcháme, tak alespoň bude čas se tro­chu prospat – pomyslí si s uspokojením Petr a pohodlně se na­táhne na své lůžko, aby vzápětí tvrdě usnul.

Transport, 1. září 1944, odjezd z Terezína

Na nádraží, lépe řečeno na konci slepé koleje přivedené do Tere­zína z nedalekých Bohušovic pouze pro účely příjezdů a odjezdů obyvatel ghetta, postávají tisíce lidí se zavazadly, připravených k nástupu do transportu.

Prostor je ohrazen a kolem dokola stojí strážníci Ghetto-Wa­che. Isaac dorazí na místo určení v doprovodu většiny hochů z Domova 1, chybí také vychovatel Eisinger, který se s ním velice srdečně rozloučil ještě na budově. No a také Adam, po kterém

jako kdyby se slehla zem, od okamžiku ohlášení transportu ho na Domově nikdo neviděl.

„Není tady,“ rozhlíží se Isaac zklamaně kolem dokola a ostat­ní si okamžitě všimnou, že má slzy na krajíčku.

„Nech ho být, kdoví, co mu zase přelítlo přes nos, vždyť ho znáš,“ konejší ho ostatní a snaží se mu dodat trochu optimis­mu v této tak těžké situaci. „Třeba ti pak napíše a všechno vy­světlí, musíš nám ale hned poslat adresu, až tam dorazíš, na to nezapomeň.“

Kluci mají pravdu – uvědomí si Isaac – snad je to tak i lepší. Kdoví, jestli bych nějak důstojně zvládl loučení se svým věrným druhem. Nejistě se rozhlédne po hloučku kolem sebe a pokusí se usmát.

„Děkuju, že jste mě doprovodili. Dál už to zvládnu sám, jsou tu přece i mladší.“

Isaac pokývne hlavou k vedle stojícím dětem, kterým je sotva osm až devět let, a zkusí se zatvářit sebejistě. Ještě rychlý stisk rukou, pár formálních slov, jako že vše bude dobré a podobné hlouposti, které se vždy říkají, když už nic jiného nezbývá, pak zvedne svoje zavazadlo a vydá se k čekajícímu vlaku. Raději se už ani neotočí, aby si třeba kluci nevšimli, že mu nezadržitelně tečou slzy jako hrachy.

Adam, kdyby tu byl Adam – nedokáže vypudit svého kama­ráda z hlavy. Ostatní se za ním ještě chvíli dívají, pak se otočí a vydají se volným krokem zpátky ke svému terezínskému do­movu. Kolikrát již takové loučení zažili, nikdo nepromluví, do­kud nedorazí zpět do budovy a vychovatel je neprobere z letargie k obvyklé večerní činnosti. Život na Domově 1 bude plynout dál, jen další kavalec zase zůstane prázdný.

Uplyne další hodina a půl, než se konečně Isaac usadí v rohu nákladního vagónu, který je tak plný, že si nemůže ani natáhnout nohy. Sundá si kabát a složí si ho pod zadek, protože ho hrubá prkenná podlaha příšerně tlačí, tak aby měl alespoň trochu po­hodlí. Nikdo neví, jak dlouhá bude jejich cesta, mezi lidmi ko­lují různé fantasmagorické historky a dohady. Bude lépe to moc

neposlouchat, aby se z toho jeden nezbláznil – pomyslí si v duchu – třeba to nakonec nebude tak hrozné, jak se povídá. Pak si ale všimne dvou kýblů v protějším rohu a zklamaně nakrčí nos – tak to na nějaký krátký výlet moc nevypadá – napadne ho a na tváři se mu usadí ustaraný výraz.

Ssssssssssssssssssssss – bum – cvak.

Těžké dveře vagónu někdo zvenčí zatáhne a je slyšet, jak za­padne závora a zacvakne zámek. Uvnitř se naráz udělá přítmí, protože malé okénko u stropu dodá jen trochu světla a mezi lid­mi ustane hovor, dokonce i děti přestanou štěbetat. Na všechny naráz dolehne tíha jejich situace – už je to tady, jedeme někam a nevíme kam.

Všichni zkouší najít alespoň kousek prostoru, kde by mohli strávit další, blíže neurčenou, dobu, a ponoří se do svých myšle­nek, nikomu není do hovoru, takže ve vagónu zavládne nezvyk­lé ticho. Isaac se opře zády o chladnou stěnu, rukama obejme kolena a zavře oči. Nevšimne si tak, že v protilehlém rohu, kam nelze pro množství lidí z jeho místa dohlédnout, se začne něco dít. Kdosi se tam snaží za každou cenu proklestit si cestu tou spletí těl, místy sedících, takže každou chvilku je slyšet „Promiň­te.“, „Odpusťte, já nerad.“, „Kam šlapeš, troubo?“ a další známky nevole a roztrpčení z nežádoucího vyrušení z klidu. Hluk se po­stupně blíží k němu, ale Isaac mu nevěnuje žádnou pozornost. Asi někdo potřebuje hned na toaletu – vzpomene si na kýbl, který stojí nedaleko, a nechápavě zavrtí hlavou – to si nemohl dojít ještě před tím, než nastoupil?

„Můžu si k tobě přisednout?“ ozve se nad ním tichý hlas, kte­rý ho v tu ránu probere z letargie. Adam! Pozná přeci ten hlas mezi milionem dalších. Prudce otevře oči a leknutím mu spadne brada, takže kouká nahoru nad sebe s otevřenou pusou a nedo­káže uvěřit svým očím.

„Kde se tady… Jak to…“

„Zavři tu pusu, ať ti do ní nenaprší,“ ozve se seshora a Isaac po­slušně sklapne čelisti, jen to cvakne. Stále se ale nedokáže vzpa­matovat z toho prvotního šoku.

„Já… Nevěděl jsem, že ty…“

„Ty jsi nevěděl, že pojedu také?“ nasadí Adam udivený výraz.

„A to sis myslel, ty mazánku maminčin, že bych tě mohl ne­chat jet na výlet samotného? Jak tě to mohlo jenom napadnout?“

„Ale… V tom seznamu přece…“

„Seznamy se mění, to jsi také nevěděl? Někdo přibude, někdo ubude, to je přece normální.“

„Takže ty jsi se…“

„Jestli myslíš, že jsem se přihlásil, tak máš pravdu. Přihlásil a oni byli tak laskaví, že mi vyhověli, víš?“

„Adame, ale…“ vydechne užasle Isaac.

„Co je? Ty nejsi rád? A já myslel, že budeš. Vždyť ty by sis beze mě neuměl ani zavázat boty. A posuň se kousek, buď od té dobroty. Přeci nebudu celou cestu stát a dívat se, jak si tady mi­lostpán hoví.“

Isaac se doslova vmáčkne do rohu a vytvoří tak dostatečně velký prostor, kam se s trochou námahy nakonec podaří Ada­movi vtěsnat svůj zadek, naštěstí dostatečně útlý. Chvilku se vrtí, aby zaujal požadovanou polohu, pak se opře zády o stěnu a spo­kojeně se na Isaaca usměje.

„Tak vida,“ prohlásí rozpustile, „ani to nebolelo, že? Ale příště musíš koupit místenky někam k oknu, takhle z toho výletu moc mít nebudeme, kamaráde.“

To je celý Adam – uvědomí si Isaac – ze všeho si jen dělat leg­raci, v tom je mistr světa. Vděčně se usměje tomu vtipu a cítí, jak z něho padá obrovská tíha a nejistota z neznáma. Protože když je tady Adam, nemůže to dopadnout jinak než dobře, to je jednou jisté a není třeba se ničeho obávat.

„My to spolu zvládneme, kamaráde, ručím za to, že na tenhle výlet budeš vzpomínat celý život,“ položí mu Adam ruku kolem ramen a pevně stiskne. Oba si pak o sebe navzájem opřou hlavy a zavřou oči, tuší správně, že spánek bude to nejlepší, jak strávit tuhle cestu do neznáma…

Praha, Vinohrady, 5. září 2030, 12:35

Petr má nečekaně problém s dýcháním, buší mu srdce a musí si vzít lék. V obýváku mezitím znovu vypukne panika a starost o jeho zdravotní stav, ale po nějaké době se Petr uklidní a zno­vu zasedne k projekci, kterou Karel po tu dobu přerušil, takže i ostatní se uklidní a vrátí se ke sledování přednesu…

„Pane profesore, měl byste vědět, že až tohle všechno skončí, bu­dou se dít na světě hrozné věci. Ta doba, která přijde za dvacet, tři­cet, padesát a více let, bude jiná, než si dnes vy tady představujete.“

„Aha, a myslíš, Adame, že lepší, nebo horší?“

„Jak pro koho a jak kde. Podle toho, kde bude člověk žít.“

„Aha, tak ty tedy myslíš, že se svět rozdělí na spravedlivý a ten druhý nespravedlivý?“

„Nebude to tak jednoduché říct, co je a co není spravedlivé, lid­stvo si to hrozně zkomplikuje.“

„Ještě víc než teď? Při tom všem, co se děje kolem nás? To je ale opravdu jen těžko představitelné.“

„To si neumíte ani představit, pane profesore, co se všechno bude na světě dít a čeho všeho jsou ještě lidé schopni. Vše bude úpl­ně převrácené naruby, kdo je dnes označován za tyrana a národ vrahů, stane se strážcem míru v Evropě a ti, kteří dnes jdou světu příkladem v novém uspořádání, ti, ve které vy všichni zde věříte, že jsou tou správnou cestou pro budoucnost, ti ho budou ohrožovat. Svět ovládne honba za ještě většími a většími zisky, bude se koloni­zovat vesmír, a přitom budou dvě třetiny lidstva na planetě žít v té nejhorší chudobě, bez jídla a vody. Lidstvo bude tak ničit přírodní zdroje, že se nakonec stane naše krásná planeta neobyvatelnou.“

„Adame, tomu asi nemohu, při největší vůli, uvěřit.“

„Snad je to tak lepší, pane profesore, nemyslím, že by to bylo k něčemu dobré, kdyby lidé věděli dopředu, co je čeká. Možná by i ztratili vůli bojovat o svou budoucnost, a to by bylo zlé, nemyslíte?“

„Asi ano, musím s tebou v tomhle souhlasit. Ale co ty? Odkud máš tyhle představy?“

„To nejsou představy, pane profesore, bohužel ne.“

„Ale prosím tě, Adame, jsme snad rozumně uvažující lidé. Ty máš snad nějaké vize o budoucnosti?“

„Já nemám žádné vize, pane profesore, já to vím prostě proto, že jsem z té doby přišel.“